Část První
Kopli mě do žaludku, což mě vytrhlo z bezvědomí. Vykašlala jsem krev a před očima se mi udělaly mžitky. Převalila jsem se na břicho a opřela se o lokty. Kamínky se mi zaryly do kůže a trochu tím překryly bolest v hlavě.
"Potwór!" kopl mě někdo znovu do břicha. Svalila jsem se na záda a hlavou se praštila o zem. Z pravého spánku mi tekla krev. Podívala jsem se na muže, kteří mě bili a vycenila jsem na ně zakrvácené zuby. Dva z nich se stáhli s hrůzou v očích, třetí vytáhl dýku a nejistými kroky se ke mě blížil. Vlčí hlava, kterou měl na levém rameni se houpala společně se zbytkem kožešiny. Zabíjeli vlky, aby si z nich udělali oděv. Odstranili jazyk a oči, u ostrých tesáků se ujistili, aby byly zřetelně vidět. Z toho pohledu se mi dělalo špatně. "A já že jsem monstrum." procedila jsem. Mužovi zaskřípaly zuby. Přiblížil se ke mě asi tak na metr a zvedl dýku nad hlavu.
"Co tu się dzieje?" vešel do stanu další muž. Byl o dost mladší než oni a měl světlé vlasy a neměl vousy, na rozdíl od tmavě hnědovlasých zarostlých trýznitelů. Modré oči mi připomněli nebe, které jsem už tak dlouho neviděla. Světlá košile, kožené kalhoty a boty. Na prví pohled žádná vlčí kožešina. Rozhodně se od těch tří lišil a trochu mě zklamalo, když jsem si uvědomila, že ho se vší pravděpodobností vyhodí.
"Znaleźliśmy demona, który zabił nasze bydło i dwóch naszych myśliwych w lesie!" obrátil se k němu muž s dýkou.
"Mamy zamiar go zabić." přistoupil další.
"Musimy pomścić poległych. To może oznaczać." zamračil se třetí.
"Skvělé teď se hádáte mezi sebou?!" vyprskla jsem smíchy. "Můžete mě nejdřív pusti a dořešit si to potom... Ne,ne, počkat tohle si ráda poslechnu." brečela jsem smíchy. Všichni se na mě zamračili a já se nemohla přestat smát.
"To wystarczy. Teraz umrzeć." vybuchl vousáč.
"Dość!" vykřikl blonďák a všichni jakoby zkameněli. "Zostaw nas wpokoju!" Odpovědí mu byly jen zamračené pohledy, ale i přes to všichni odešli ven. Když vycházel muž s vlkem na levém rameni, věnoval mu opovrhující výraz. "Robisz błąd, za który będzie musiał zapłacić cały klan." vyšel a nechal nás samotné.
"Moc se omlouvám." posadil se mladík na zem vedle mě. "Jsou dost pověrčiví a myslí si, že jsi…" Stáhl rty do úzké lajny. Zatnul pěsti, až se mu klouby zbělaly. "Jak se jmenuješ?" usmál se po chvilce. Sklopila jsem zrak a začala si hrát s okrajem své košile, která byla dost špinavá, jak jsem se poslední dva dny prala a válela na zemi. Povzdech si. "Moje jméno je Aron." Sehnul se, aby mi viděl do očí. "Zajímavá barva očí… Jsou tak zelené. Možná až moc pro někoho jako jsou tamti tři. Neobvyklá barva ještě nic neznamená, pitomci. Tobě ale moc sluší." Odvrátila jsem se. Znova si povzdechl a dal ruce na zem za záda, aby se o ně mohl opřít. "Tvoje oči mi připomínají oblohu, Arone." zašeptala jsem. Překvapeně zamrkal a na tváři se mu usadil škádlivý úsměv. "Heleme se ono to se mnou mluví..." Vyplázla jsem na něj jazyk a plácla sebou na zem. "Nebe mi docela chybí. Les víc. Jeho vůně. Mám hlad. A žízeň. Rty mám popraskané. Bolí mě celé tělo a obzvlášť tam, kam mě ten hulvát kopl. Asi budu mít pořádnou modřinu. Taky dost smrděli. Koupali se v poslední době vůbec?!"
"Ale, ale, slečna si začíná stěžovat." taky si lehl.
"Chtěl jsi, abych s tebou mluvila!" vyštěkla jsem.
"Aby si mi řekla svoje jméno!" řekne ublíženě.
"A je venku ještě vůbec světlo?"
"Než jsem vešel do stanu, bylo poledne. Jsem tak unavenej a hladovej, že bych snědl celýho divočáka."
"A pak že si já stěžuju. Unavenej už v poledne." uchechtla jsem se.
"Tak co to jméno? Hm."
Odmlčela jsem se a pořádně si Arona pohlédla. Nevypadal zle a možná ani nebyl povahově zlý. Možná by jen měl přestat důvěřovat těm, které neznal. "Cerys."
Když jsem vyšla ze stanu, do očí mi uhodil prudký svit měsíce. Klopýtla jsem, ale Aron mě chytil a popostrčil směrem k velkému ohništi. Seděl tam snad celý kmen. Nad ohněm se opékala zvěř a děti se mlsně olizovaly, mezitím co hladově koukaly, jak z masa odkapává šťáva. Ženy zašívaly díry v košilích, krotily rozdováděné uličníky a dávaly pozor na oheň. Muži brousili zbraně a vyprávěli děsivé příběhy a zážitky z lovu, kterým všichni naslouchaly. Bylo to dost poklidné. Skoro bych i zapomněla na hrůzy, kterých se dopustili.
Aron zamával jedné ženě, která mu také zamávala. Potom si všimla mě a překvapeně zamrkala. Došli jsme k ní a ona poklepala místo vedle sebe. "Sedni si dítě." Uposlechla jsem. Šel z ní přirozený respekt, který mě nutil poslouchat. "Matko," položil jí Aron ruku na rameno. Překvapeně jsem se na oba koukla. "Takže ty máš být to monstrum z lesa? To, které rozcupovalo dva dospělé muže? To, které nahání strach i těm nejlepším válečníkům našeho kmene?" řekla dost nahlas, aby jí všichni slyšeli. Hluk ustal. Aronova matka se usmála na ty tři muže sedící na druhé straně. "Myslím, že začínáte stárnout, Drugi, Emeryku, Eliaszi. Nepoznáte nebohé děvče před nestvůrou." Všichni se rozesmáli a pokračovali ve svých činnostech.
"Prosím odpusť jim to. Všichni máme velký strach, víš. V lese zabili dva lovce z Eliaszovi družiny, takže to bere dost osobně a ze zoufalosti už podezřívá a napadá každého. Ty nemáš ani tesáky ani drápy, abys byla schopna natropit takovou spoušť. A pochybuju, že bys jedla lidské maso." šťouchla mě do žeber. "Jsem Alka. A i když ti to asi bude připadat zvláštní, jsem náčelnicí kmene. Vyhýbáme se násilí a snažíme se vždy jít mírumilovnou cestou." Pochybovala jsem o tom, co řekla už jen proto, co udělali ve vlčí jeskyni, kterou jsem předtím, než mě chytili, našla. Vrazi. Problesklo mi hlavou. Asi jsem se tvářila divně, protože hned dodala. "Takže tvůj bývalý klan vedl muž, ovšem. No na to si zvykneš." poplácala mě po koleni. Překvapeně jsem na ni zamrkala. Nerozhodilo mě, že byla náčelnicí. Znala jsem smečku, kterou vedla Alfa vlčice. Ne, to co mě překvapilo, byla slova ‚bývalý klan‘ a ‚zvykneš si‘.
"Já tu mám zůstat?" vykřikla jsem a vystřelila rychle vzhůru na nohy, až se mi zatočil svět a já se zpět sesunula na zadek.
"Nejsi sama? Samozřejmě s námi zůstaneš. Aronovi se líbíš..." Ukázala na svého syna kousek od nás, který nás pozoroval, zatím co mu nějaké dítě vzrušeně vyprávělo a házelo rukama kolem sebe. Když si uvědomil, že se na něj díváme, začal se mu věnovat a marně se snažil zakrýt rozpaky. „A mě se líbíš taky. Nechci tě tu držet, nejsi náš vězeň, teda už ne, můžeš kdykoli odejít." Zvedla se a nechala mě samotnou mezi lidmi, kteří mě propalovali pohledy. Z dálky se ozvalo vytí a celá skupina zbystřila. Nikdo se ani nehnul, až na Eliasze, který si v ruce potěžkal kopí a s děsivým úsměvem se vydal před tábor k lesu. Ti dva ho hned následovali a po chvilce se k nim připojili další, ochotní utkat se. Ženy se s dětmi v rychlosti schovali do velkého stanu. Alka šla jako poslední a v ruce svírala meč. Někdo mě chytil za rameno. Otočila jsem se a málem jsem Aronovi dala pěstí. "Co tu ještě děláš! Běž se schovat!" sykl na mě naštvaně, ale v očích se mu odrazily obavy.
"Nikam nejdu!" řekla jsem a můj hlas se v tom tichu zdál až moc hlasitý.
"Chceš se nechat zabít?" chytil mě za ruku a táhl k velkému stanu. Vysmekla jsem se mu a odstoupila dva kroky od něj. Chystal se něco říct, ale ozvalo se další vytí a mnohem, mnohem blíž. ‚Cerys! Cerys!‘ Ozvalo se mi v hlavě a já ztuhla. Nohy mě neposlouchaly, z hrdla se mi místo slov dral jen prázdný výkřik. Donutila jsem svoje nohy udělat krok. Dva. Tři. A pak už jsem běžela. Prodrala jsem se mezi muži a vrazila do Eliasze. Zaskřípal zuby, ale já ho ignorovala a dál běžela k okraji mohutných stromů. Zastavila jsem a opřela se o strom. Pátrala jsem v houští, nikde nic. Oči mi těkaly sem a tam. Ubíhal mi čas, než by lovci přišli. Už jsem se chtěla vydat hlouběji, když v tom se asi třicet metrů ode mě neobjevily jantarové oči.
‚Cerys. Jsi v pořádku? Ty jsi jim utekla? Poběž, než nás najdou.‘
"Nemůžu." zašeptala jsem.
‚To nechápu. Už se přibližují, slyším je! Pojď.‘
"Ne, musím zůstat. To oni... Oni zabili mláďata, Sharpe."
‚Chceš se pomstít.‘
"Ano! Zabili šest vlčat, dvě Bety a tři Omegy!" napřímím se.
‚Snažíš se dokázat, že jsi jedna ze smečky. Dobrá, vyřídím Alfě, že žiješ. Doufám v úspěch. Víš, že dobré rvačce neodolám.‘ Sharp vycenil bílé tesáky, od kterých se odrazilo měsíční světlo, a rozběhl se do bezpečí temného lesa.
"Děkuju ti, příteli."