Free Příběhy

„Další na řadě je číslo 1580. Grace Breamová. Minulý rok byla nemocná čtyřikrát a měla zlomený ukazováček. To už je na hranici, ale letos byla nemocná jen jednou.“

„Pravděpodobně to byla výchylka počasí nebo tlaku. U čísla 1580 mám jen málo záznamů o nemocech či zlomeninách. V její složce je u toho ukazováčku napsáno, že si ho zlomila, při úklidu. Ale nemám podrobnosti. Slečno Thompsnová, pamatujete si detaily zlomeniny čísla 1580?“

„Ano. Dozorce 16 Daniel Bauer, který tou dobou dohlížel na úklid, říkal, že Grace, tedy číslo 1580, uklízela na chodbě a při vyměňování vody uklouzla a nešťastně spadla na ukazováček,“ řekla paní Thompsnová a doplnila, „tuto verzi poté popsala i číslo 1580 a číslo 1521, který s ní uklízel.“

„Aha. Děkuji vám. Smím vás ještě poprosit, dopsala byste ty detaily do její složky. Víte, kdyby sem přišla čmuchat vláda či ministerstvo zdravotnictví, byli by nespokojení. Děkuji.“

„Jistě pane doktore.“

„Přivedu číslo 1580 do ošetřovny.“

***

Grace tiše seděla v koutě své cely a koukala na kliku dveří, až se pohne a do místnosti vstoupí nějaký z dozorčích. Naslouchala krokům na chodbě, a byť jen pozastavení ji rozrušilo. Z okolních cel byl slyšet nářek, modlitby, klení. Grace zavřela oči a snažila se nevnímat hluk, ale čím více se potápěla do myšlenek, tím více se bála. Třásla se. Cvaknutí ji vyrušilo v pádu do sebe samé. Trhla sebou a rychle otevřela oči, vyděšený výraz na tváři. Úsměv a velké zelené oči, které sledovala, ji uklidňovaly. Přestala se třást, pomalu se zvedla ze země a krátkými, pomalými kroky došla k osobě, odívané sladkým úsměvem.

„Jsi Grace Breamová, že ano?“ Tázala se usměvavá osoba a natáhla ke Grace ruku.

„Ano,“ usmála se a jemně uchopila ruku, „jak to, že sem nepřišli dozorčí?“

Osoba se usmála, „někde zastavují zlo a konají dobro.“

Vyšly dveřmi a šli přes chodbu, skleněnými dveřmi, přes malý dvůr se záhonky květin, prorostlými plevelem a trávou, a krátký můstek, do nevelké budovy s velkým písmenem „B“ hned nad vchodovými dveřmi. Bílá chodba zela prázdnotou. Tlumené kroky z okolních místností přidávaly chodbě strašidelný nádech. Osoba zatahala Grace za ruku, čímž jí pobídla, aby ji následovala. Schody, po kterých se vydaly, jako by končili v nebi. Druhé patro bylo klidné, příjemná atmosféra, svěží vzduch, jako by bylo místo začarované. Grace se hluboce nadechla, aby si užila vůni a krásu místa, které navštěvuje jednou za tři roky, co je uvězněna. Takto čistý vzduch tu byl však poprvé.

„Jak to, že je tu tak krásně? Dřív to tu páchlo doktořinou,“ podívala se Grace osobě hluboce do očí.

Osoba se jemně usmála a ukázala bílé zuby, „od doby, co je tu pan doktor Sussman, se to tu dost změnilo.“

„Kdo? Jak dlouho už tu je?“

„Doktor Sussman sem přijel z Německa. Z univerzity, kterou navštěvoval. Je velice moudrý a hlavně milý. Ale některé dívky to doposud nepochopily. Vidí v něm doktorku Yarovou,“ osoba se hrdě podívala na bílé dveře s nálepkami zvířat a květin. „Pamatuješ si na doktorku Yarovou?“ Osoba se obrátila na Grace, která se koukala z okna na domy a lesy, které se prostíraly hned za městem.

„Ano,“ popošla blíž k oknu a opět se hluboce nadechla. „Byla příšerná,“ zasmála se, „bylo mi trapně, když mě prohlížela.“

Osoba vyrazila ke dveřím s nálepkami a pevně stiskla kliku. „Neboj se. Doktor Sussman je fajn.“

Grace prošla dveřmi do rozsáhlé ordinace. Sošky a lidské kosti zdobily ordinaci a dodávaly ji vědecký nádech. Muž seděl otočený zády ke dveřím a prohlížel si složku za složkou.

„Ahoj, Grace Breamová,“ řekl něžným hlasem a otočil se.

„Z-zdravím,“ zakoktala se a vykulila oči.

Pohledný muž se postavil a něžně došel ke Grace. Zahleděl se na její ruce, které měla fialové od modřin, které ji s hrdostí vytvořili dva dozorčí za pomoci paralyzéru. Zašklebil se a ukázal na stoličku a kabinku, „mohl bych tě poprosit, aby ses svlékla?“

„O-ovšem. Do spodního prádla, že ano?“ Znejistěla a vykoukla zpoza bílého závěsu.

„Jestli chceš do naha, můžeš,“ zasmál se, ale osoba, která sem Grace přivedla, ho dloubla loktem do žeber. „Pardon, do spodního prádla.“

Grace vyšla zpoza bílého závěsu a stydlivě popošla k otáčecímu křeslu, kde seděl mladý doktor Sussman.

„Tak, Grace. Bylo mi řečeno, že jako ostatní dívky, tě mám prohlédnout, jestli nemáš modřiny,“ se zvednutým pravým obočím kývl směrem k jejím rukám, „či jiné zranění, které by mohly ohrozit tvé pracovní síly.“

„Po pravdě to nejsou žádný pracovní síly, ale sprostej prodej do otroctví,“ zhnusila se Grace a zaťala pěsti, které se jí začaly klepat bolestí.

„Ano, přiznávám. Je to sprostý prodej do otroctví, ale musíš přiznat, že by bylo mnohem lepší žít u nějaké rodiny, která si tě alespoň bude cenit.“

„Cenit jako majetek. Jako kus masa. Jako… Hadru,“ zavrtěla ještě znechuceněji hlavou a podívala se na své vyhublé nohy.

„Grace. Ti lidé tě alespoň nechají žít normální život. Nebude to jako tady, že jakýkoliv nepovolený styk s jinými bude potrestán.“ Doktor Sussman se nevinně usmál a stetoskopem začal poslouchat její srdce. „Můžu tě ještě poprosit, uklidníš se prosím,“ zazubil se a zapisoval údaje do složky.