N°3
Part one
Socha se zvednutou levou paží, ukazující na východ, a tváří kamennou jako materiál, ze kterého byla vyrobena, hrdě stála u dřevěné brány do polské vesnice Bělověž. Na malém náměstí, které spojovaly ulice s několika dřevěnými domky, běhaly a hrály si děti, na něž dohlíželi starostliví rodiče. Všechno utichlo, děti se přestaly honit a rychle dobíhaly k rodičům a schovávaly se za ně. Na před chvílí rušné a šťastné náměstí došel mladík s rysy ostrými, jako čepel nože, a vlasy bílé jako sníh. Žlutýma očima přejížděl z jednoho dítěte na druhé, až se jeho pohled zastavil na dívce se světle blonďatými až bílými vlasy. Pomalu se přiblížil k rodině a klekl si k malé dívence.
„Máš překrásný vlasy,“ zlatýma očima se vplýval do jejích smaragdově zelených očí. Rychle upřel pohled na její matku, která si vyděšeně dcerku schovávala za zády. Mladík se zvedl a bez jediné emoce promluvil. „Posílá mě jistý Edmund Leiaf. Prý už budete vědět.“
„Ach ano,“ ženě spadl kámen ze srdce a těžce dopadl na zem. „Edmund mi posílal dopis, že vás máme čekat. Pojďte, ubytuji vás a ukáži vám to tu.“ Žena pomalu šla okolo malé kašny a zamířila jednou z uliček až na konec do jednoho z malých domků.
Bělovlasý mladík ji následoval a chvílemi se ohlížel za dívenkou, která se po chvíli oddělila od skupinky dětí a rychlým během doběhla k mladíkovi, kterého pevně chytila za ruku. Chlapec na ní vyvalil oči a ztěžka polknul. „A jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptal se přiškrceně.
„Jsem Diana,“ usmála se, pustila jeho ruku a opět se rozběhla. „Mami, mami! Co je to za kluka?!“ Křičela na svou maminku a rychlou otočkou se vrátila k chlapci.
„Jsem Shiloh,“ nadechl se, aby pokračoval, ale přerušila ho Diana, když opět odběhla.
„Mami, mami! Je ten kluk můj brácha nebo jen nějakej týpek z vedlejší vesnice?!“
„Co?!“ Chlapec se rozběhl za Dianou a zastavil ji. „Jsem…“
„Bratr. Ano, zlato. Je to tvůj brácha. Byl u strýčka Dimitriho,“ s vraživým pohledem se na ně otočila a pobídla je, aby šli do domu. S pohledem upřeným do země prošli dveřmi do nevelké předsíně.
Diana si rychle sundala boty a káravě se podívala na Shiloha, který už se chystal do domu vejít s boty na nahou. Diana nafoukaně ukázala na jeho boty, nahodila opět dětský úsměv a vyrazila do obývacího pokoje za maminkou. Shiloh si s hlasitým zakletím zul boty a nejistě se došoural do obývacího pokoje, kde mu Dianina matka nabídla posezení v koženém křesle hned vedle malé stolku, který druhým čelem dosahoval až ke křeslu, kde se spokojeně rozvalovala Diana a jedla čokoládu.
„Chceš?“ Zeptala se ho Diana a napřáhla ruku, ve které svírala tabulku čokolády, Shilohovým směrem.
On jen nakrčil nos a zavrtěl hlavou. „Ne, děkuju.“
„Já bych ti ji stejně nedala,“ urazila se Diana a zkřížila ruce na prsou. „Ty snad nemáš rád čokoládu? Co jsi to za člověka?“ Zamumlala a odložila zbytek čokolády na stůl. Přisunul si kolena k hrudi a objala je.
„Tak to není,“ Shilohův pohled mířil k zemi na flek, který připomínal siluetu psa. „Čokoládu miluju. Tedy miloval jsem, ale odnaučili mě jíst ji. Je to pro nás, pro náš druh důležitý.“
„Pro váš druh? Co jsi to řekl?“ Vmísila se do rozhovoru Dianina matka. „Doufám, že tím druhem nemyslíš… Diano, zlatíčko, mohla bys jít prosím nahoru do pokoje.“ Naklonila hlavu a stroze se na ni usmála. Sledovala ustaraně každý Dianin krok a její oči, jako by drželi Dianu na nohou. „Co jsi zač?“ Chytila ho za rolák šedé mikiny a trhnutím ho zvedla na nohy. „Edmund se mi nezmiňoval, že by mi do domu poslal nějakého mutanta, co se bude snažit zabít mě a nakonec i moji jedinou dceru.“
Shiloh visel za límec v jejích jemných rukách. Špičkami se se sotva dotýkal země, protože Dianina matka byla asi o osm palců vyšší než on. „Já… Já…,“ koktal a snažil se vší sikou vymanit z jejího silného sevření.
„Tak mluv! Co jsi zač!“ Hodila ho zpět do křesla a z malé almary vytáhla brokovnici. S roztřesenýma rukama na něj zamířila, když už se chystala pomalu stisknout spoušť, Shilohovi oči se žlutě zablýskali a narostli mu psí zuby.
„Důvod, proč vám o tom Edmund nic neřekl, je, protože předpokládal, že vlkodlaky byste do vaší vesnice nechtěli.“
„Vlko-co?“ Vyděšeně vykulila oči a opět silně uchopila brokovnici, mířící Shilohovi přímo mezi oči. „Já…,“ váhavě mu zabodla hlaveň brokovnice do ramene a trhnutím ruky ho pobídla, aby se zvedl, „já si nepřeji, aby tu s mou dcerou zůstávala nějaká zrůda. Takže,“ tlačila ho hlavní do chodby, „prosím, odejdi.“
Shiloh si pomalu, sledujíc hlaveň brokovnice, nazul boty a vyšel na kamenný chodník, rozšiřující se u živého na hranici ulice a malé předzahrádky domu. „Nechtěl jsem vám jakkoliv ublížit. Edmund ví, že je na mě spoleh a nikdy by vám do domu neposlal vraha.“
Oči se jí proměnili v malé štěrbiny, zavrtěla hlavou a hlavní brokovnice ho silně vystrčila na ulici, a co nejrychleji vběhla do domu a zabouchla za sebou dveře.
„Trzeba odejść, w przeciwnym razie będą cię zabić. Iść do lasu. Przychodzi później. Muszę coś się wydarzy[1],“ zvýšila hlas, když slyšela, že Diana vyšla z pokoje a dupala po schodech.
„Mamo, co się dzieje?“ Diana ji následovala do kuchyně. „Dlaczego mam iść do lasu[2]?“
Matka ji nic neodpověděla a jen ji dala kabelku, do které ji zabalila bochník chleba, bryndzu a termosku s černým čajem. Přehodila ji přes ramena tlustý kožich a přes něj ještě deku. „Idź tak szybko, jak można to zrobić[3].“ Dovedla ji ke dveřím a vtiskla ji do jedné dlaně řetízek s modrým kamenem omotaným stříbrným hadem a do druhé dlaně dýku v kožené pochvě, poseté pěti stejně modrými kameny.
Diana si ji připnula na opasek kalhot a hrdě se rozběhla brankou, přes ulici do hlubokého lesa.
***
Nad lesem se pomalu začaly tvarovat tmavé mraky. Zakrývajíce slunce, spustily chladný déšť, po chvíli s blesky, jejichž dopad na zem spustil symfonii hromů.
Diana seděla pod vzrostlým stromem a ukusovala chleba spolu s bryndzou. „Mamo, gdzie jesteś?“ Do očí se jí tlačily slzy, když jí došlo, že její matka už nepřijde. „Jestem na zawsze samotny.“ Tváře se jí zalily slzami. Přitáhl asi kolena pod bradu, schoulila se do klubíčka a padla do hlubokého pláče, dokud jí z něj nevyrušilo praskání větviček. Rychle zvedla hlavu a oteklýma očima sledovala své okolí. Tmavý stín se před ní vynořil. S dýkou v ruce se zvedla a připravovala se na boj.
[1] Musíš odejít, jinak tě zabijí. Jdi do lesa. Přijdu za tebou později. Musím pro něco dojít.
[2] Proč mám jít do lesa?
[3] Běž, co nejrychleji umíš.