Nº1
Každý, kdo se jednou dostal do této budovy, neodešel bez zranění. Mnoho mužů i žen, chlapců a dívek zde žilo, vyrůstalo a zemřelo. Těm se říká Žijící. Někteří sem přišli sami nebo sem byli přivedeni a byla jim dána milost. To jsou Znovuzrození. A nakonec tu jsou Přitažení, kteří byli brutálně uvězněni. Znovuzrození byli odvedeni do levého křídla, které dostalo jméno po prvním panovníkovi země Miradovi, který byl velice laskavý. V Miradově křídle byly zakázané tresty a každý měl vlastní celu s postelí. Žijící žijí v Johannesově pravém křídle, kde byly cely velké pro celé rodiny. Princ Johannes III. byl sice muž s velkým srdcem, ale také byl chamtivý. Jeho chamtivost ho po deseti letech vlády připravila o život. Zbytek žije v prostředním křídle, které dosud nemá žádný název, neboť nikdo tak špatný a špinavý, jako jsme my, nikdy nebyl.
***
Slyšela jsem Arianin křik. I přes to, že dveře byly z oceli, byl slyšet každý zvuk z druhé strany chodby. Byly slyšet hlasy dozorčích, kteří právě táhli Arianu přes chodbu kolem mé cely. Za okny byl slyšet déšť, který byl v toto roční období obvyklý. Křik utichl, když dozorci hodili Arianu zpět do cely. Smích dozorčích se začal rozléhat po celé chodbě, otevřeli další celu, ze které vytáhli další nebohou dívku. Právě probíhala pravidelná roční prohlídka, která se konala vždy na podzim, kdy byla velká náchylnost k nemocem. Někteří Přitažení byli nemocní velice často. A další Přitažení, jako například já, nejsme nemocní vůbec. Pokud je Přitažený nemocen víckrát jak pětkrát ročně, je automaticky „vyloučen“. Vyloučení znamená poslání do arény, kde Přitažení bojují se Znovuzrozenými. Pokud vyhraje Znovuzrozený, je převeden do pěstounské rodiny v Johannesově pravém křídle, a Přitažený je bez milosti zastřelen. Pokud vyhraje Přitažený, je vrácen do cely a Znovuzrozený také.
„To je tak nespravedlivý,“ promluvila na mě přes malou díru ve zdi dívka z vedlejší cely.
„Co je nespravedlivé?“ Zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu.
„No přece to, že když odvedou Justina do arény a vyhraje, tak ho sem zas vrátěj a tomu Znovuzrozeňákovi neustřelej hlavu,“ oči se jí zúžily do malé štěrbiny, když začala kroutit hlavou.
Usmála jsem se, „to je pravda. Na tím jsem zatím neuvažovala. Zkusím se později zeptat doktora Sussmana, jaký na to má názor.“
Přestala kroutit hlavou a oči zúžila ještě víc. „Co jsi zač?“ Zeptala se, a když jsem se přiblížila k díře ve zdi, oči vykulila.
„Jsem Daia,“ odpověděla jsem a dala ruku do díry.
„Jsem Grace,“ stiskla mi ruku, přičemž jsem jí stisk oplatila. „Ještě jsem tě tu neviděla Daio, kdy ses sem dostala?“ Zeptala se a pustila mou ruku, aby se mi mohla podívat do obličeje.
„Předevčírem, ale oni… Udělali chybu,“ podívala jsem se do země, „nikdo mě sem nepřitáhl. Našli mě před vchodem, ale nikdo ze Znovuzrozených mě nechtěl do cely, tak mě dali sem.“ Šmejdila jsem očima po zdi okolo díry a zastavila se na Grace, která na mě lítostně koukala.
„Tak to jsem netušila,“ sklopila lítostně pohled k zemi, ale náhle se na mě opět podívala, „jsou to hovada. Když si předtavim, co všechno dělaj nám a co Znovuzrozeňákům nedělaj, tak je mi fakt na blití.“ Znechuceně vyplázla jazyk a zakroutila hlavou.
„Ano, je to nespravedlivé, ale nic s tím neuděláš,“ sedla jsem si na zem, ale tak abych viděla přes díru na Grace.
„Hele, Daio, odkud to vlastně jsi? Neuraž se, ale seš… divná,“ hledala ta správná slova.
Usmála jsem se, „jsem z Rakouska-Uherska. To je oblast dnešní střední Evropy. Já jsem přesněji z Polska.“
„Fakt. Zajímavý. Umíš polsky?“ Oči se jí rozzářily, naklonila se blíž, div se jí hlava nezasekl v díře.
„Chcę być wolna,” řekla jsem pomalu a nakone se na ni usmála. „To znamená ‘chci být volná’.”
Nadechla se, aby něco řekla, ale v tu chvíli cvakly dveře její cely a věšli dva dozorčí.
„Co to děláte?” Zeptal se jeden a chytil Grace pavně za ruku, až vypískla bolestí. Druhý vzal několik kamenů, které ležely na zemi a dal je do díry, abychom si nemohly povídat. Uslyšela jsem zapnutí paralyzéru.
Křik Grace doléhal k mým uším. Zavřela jsem oči a snažila se uniknout realitě, která se právě odehrávala ve vedlejší cele. Po chvíli křik utichl a dozorčí vyšli z Graciny cely. Přiběhla jsem k díře zacpané několika kameny a silným úderem jsem je odvalila. Grace ležela umučeně na zemi, slzy vočích jí přejížděly přes líce a těžce dopadli na zem.
„Omlouvám se. Nevěděla jsem, jak je zastavit. Kdybych jim vyhrožovala, ublížili by ti víc,” líce se mi zalily slzami, když jsem viděla, jak se s úsměvem na tváři zvedá a jde ke mně.
„Chápu to. Slib mi, že až budeš volná, zničíš je. Zničíš tohle místo, tyhle lidi, kteří nám neustále podkopávají nohy,” v očích se jí rozhořel plamen, „ať chcípnou a smažej se v pekle.”
S šibalským úsměvem jsem kývla a vydala se ke dveřím své cely. Začala jsem na ně bušit a řvát. Do mé cely se nahrnuli ti dva dozorčí, kteří zmrzačili Grace a naštvaně se ke mně přibližovali.
„Co si sakra myslíte, že děláte, vy čubky!” Vykřikl zrzavý dozorčí a vytáhl paralyzér. Stiskl tlačítko a mezi elektrodami začaly tancovat modro-bílé blesky. Natahoval ke mně ruku, vykročil v před a máchl paralyzérem.