Kapitola Druhá
Isabell se nemohla dočkat, až řekne příběh o císaři Vítězslavovi Lee. „Zlato. Vstávej, už je ráno. Jedete do Lerwicku,“ třásla teta Marta s Isabell. Isabell pomalu otevírala oči. Vždyť už jdu, pomyslela si Isabell. Pomalu vstala a ustlala si postel. „Trička mám. Kalhoty mám. Spodní prádlo mám. Pyžamo mám. Mycí potřeby taky mám. Vypadá to, že mám všechno,“ říkala si Isabell nahlas. Pomalu se došourala k jídelnímu stolu, vypila si kakao a snědla bábovku, kterou teta udělala předešlého dne. Pak se zase vrátila do pokoje, oblékla se a upravila. Vzala si žluté tílko s knoflíčky. K tomu červenou sukni a přes sebe si vzala vojenskou bundu s ostny na ramenech. Vlasy si sčesala do dlouhého copu. Vlasy měla dlouhé, ale ofinu příliš krátkou, aby si ji zapletla do copu. Proto ji načechrala a nechala hozenou na čele. Její vlasy měly překrásnou barvu. U kořínků měly barvu tmavé čokolády. Pomalu se zesvětlovaly. Na konečcích byly blonďaté. Její světlé modré oči se koukaly do zrcadla a klaněly se před její krásou. Rychle si nalakovala nehty světle modrou barvou a šla se obouvat. Vzala si červené moty s bílou špičkou. Boty jí sahaly do půlky lýtek. Rychle si je zavázala a popadla batoh, ve kterém měla všechny věci, které si brala s sebou do autobusu. „Honem teto. Musíme tam být brzy, aby nám neujeli,“ volala naléhavě Isabell tetu Martu. Teta Marta pomalu přišla a obula se. „Máš všechno?“ Zvedala těžký kufr a vycházela z bytu. Isabell jen kývla a vydala se po schodech dolů. Chvíli jim trvalo, než sešly ze schodů. Isabell otevřela prosklené dveře a běžela na pře Lee, která šla sama po ulici ke škole. „Ahoj Leo. V autobuse ti řeknu dost zajímavý příběh o císaři Vítězslavovi,“ objímala Isabell Leu a vzala ji jeden kufr. Lea nosila vždy hodně věcí, proto měla víc kufrů než ostatní. „Páni dnes ti to sluší,“ komentovala Isabell Leino oblečení. Lea měla červené šaty a přes ně černý svetřík s krátkými rukávy. Boty měla červené na podpatku. Vlasy měla vyžehlené a rozpuštěné. Měly podobnou barvu jako ty Isabeliny. Nehty měla nalakované na rudo. „Taky ti to sluší a taky ti něco řeknu o císaři Vítězslavovi,“ upravovala si ofinu a načechrala vlasy. U autobusu se rozloučily s tetou Martou a šly hledat místa. Jejich třída jela s páťáky z jejich školy. „Hele skrčci, vystřelte. Tohle jsou naše místa!“ Nadával Hugo na malé děti. „Hele Hugo. Nech je na pokoji. Můžeš jim to říct normálně ne. Kevine, Klaudie, Arture, Alice, Leo prosím pustíte je, oni si sem sedají každou cestu a mají to tu vysezený, jestli to chápete,“ pobízela Isabell děti, které se začaly zvedat a odcházely. Isabell a Lea si sedly před kluky. „Tak Leo, řekni mi, co jsi zjistila o císaři Vítězslavovi?“ Ptala se zvědavě Isabell.
„Nu,“ nadechla se Lea a pokračovala, „v roce 1970, kdy se narodil, jeho otec spáchal sebevraždu, protože chtěl dceru, kterou by provdal za bohatého prince Marcela VIII., který by byl o 15 let starší než ona sama. Jeho otec se zabil Mečem tří bojovníků. Ten meč je posvátný a podle legendy je dokonce kouzelný. Je to něco jako Excaliber, akorát není zabodnutý v kameni. Prý se meč už nikdy nenašel.“
Isabell vytáhla mobil a do vyhledávače na internetu zadala „Meč tří kouzelníků.“ „Omlouváme se, ale tato odpověď nebyla nalezena,“ četla Isabell nahlas. „Slyšel jsem, že se mu říká Linemer,“ vmísil se do rozhovoru Bruno. „L-i-n-e-m-e-r,“ hláskovala Isabell a psala do vyhledávače. Internet se načítal. Dívky potichu čekaly. Internet se přestal načítat, ale i pře změnu jména nic nenašel. „Vypadá to, že máte smůlu holky,“ komentoval Bruno s jízlivým úsměvem. „Hele ty chytráku, kušuj,“ rozzlobila se Lea. Dlouhou rušnou cestu si dívky povídaly o škole a tom, co se asi stane v Lerwicku. Když dojeli k přístavu, u tlusté lávky byl zakotvený velký šedý trajekt. Děti se pomalu vysoukaly z autobusu a hlučně přešly lávku až do trajektu. V trajektu se usadili a dlouhou cestu až do Lerwicku klábosili o různých věcech. V přístavu v Lerwicku byl velký bledý nápis, na kterém stálo velkými červenými písmeny
VÍTEJTE V LERWICKU!
Nápis byl skoro neviditelný přes mastné fleky a vrstvy prachu. Nejdříve vyjel autobus a zastavil vedle nevelkého obchodu s rybami. Poté se z trajektu začaly hrnout děti. Zase všichni začali nasedat do autobusu a ten se za nedlouho rozjel. Za půl hodiny vjeli do rozsáhlého temného lesa. Děti trochu znejistěly a pan učitel Roosevelt začal všechny uklidňovat. „Děti! Uklidněte se, prosím!“ Chvíli jeli po lesní cestě a u velké dřevěné brány najeli na kamennou stezku. Na konci kamenné stezky, kde se rozdvojovala, začínaly štěrkové cesty. U levé cesty stál starý rozcestník, na kterém bylo vydloubáno
Mrtvý Hrad 500 m
Děti znejistěly a začaly vyjadřovat svůj strach, když projely okolo rozcestníku. Po chvíli paniky všichni ztichli, nýbrž autobus dojel k příjezdové cestě starého, ale zrenovovaného hradu. Hrad byl na Isabelin vkus moc velký. Autobus se pomalu zastavil a s vrzáním otevřel dveře. Děti nejistě vystoupily ven a rozhlížely se po okolí. Okolo hradu byl jen hustý temný les, ze kterého se ozýval strašidelný šum stromů. Z hradu vyšel starý muž s rozčepýřenými vlasy. Měl zvláštní špičaté uši. Nos měl velký s velkými nosními dírkami. Široce se na nás usmíval a byly mu vidět křivé nažloutlé zuby. „Zdrvím vás děti,“ řekl muž chraptivým hlasem. Řidič autobusu otevřel zavazadlový prostor a začal vytahovat naše těžké kufry. Všichni si začali své kufry rozebírat a hlučně se domlouvali, kdo s kým bude na pokoji. Isabell s Leou měly rozhodnuto. Pan učitel Roosevelt je utišil a začal rozdělovat do pokojů. „Na apartmán číslo 1318 jdou Fay a Jennifer. Na apartmán číslo 1317 jdou Gordon, Julius a Kolin. Na 1316 jdou Karmela, Nevena, Odetta a Polyxena. Na 1315 Helga, Chloe, Inesa a Iris. 1314 Damon, Maud a Beno. Nakonec 1313 Isabell a Lea. Na pokoje 1319 a 1320 jdou Astrid a Arleta a z kluků Dusty, Emil a Fabius. Mě hledejte na čísle 1312 v severní věži, apartmány 1313 až 1315 jsou v západní věži, apartmány 1316 až 1318 jsou v jižní věž a ostatní pokoje východní věži. Teď máte rozchod. V šest hodin je večeře. Další informace se dozvíte cestou do svých pokojů od pana Torstena,“ dokončil pan učitel Roosevelt svůj proslov a šel do autobusu prohlédnout místa, jestli tam někdo něco nenechal. Ujal se nás onen zvláštní muž. „Já jsem Tristan Torsten. Já vím vtipné. Zavedu vás do vašich pokojů. A jestli budete chtít, zdržím se u někoho z vás a popíši vám historii tohoto překrásného hradu,“ rozešel se muž rychlým krokem.
Ke vchodu hradu vedly krátké kamenné schody s dřevěným zábradlím. Dveře byly tvaru lomeného oblouku. Popraskané dřevo zdobilo střed starých dveří. Muž pomalu vyšel kamenné schody a přistoupil ke starým dveřím. Chytil kulatou kliku a otočil s ní, dveře se těžce otevřely a děti mohli vejít. Vešly do velkého sálu, ve kterém bylo velké schodiště a jen dvoje dveře. „Tyto dveře,“ ukázal muž na pravé dveře, „vedou do jídelny. Pojďte se podívat.“ V jídelně bylo mnoho kulatých stolů. Byly tam další dveře do další místnosti. „Co je v té místnosti?“ Zeptala se Jenifer a ukázala na tmavě hnědé dveře. „Za těmi dveřmi je společenská místnost,“ usmál se a otevřel i tyto dveře. Všichni tam jen nakoukli, aby mohla pokračovat prohlídka hradu. „Zde,“ stál muž u dveří naproti jídelně, „je učebna a v levém křídle je taneční sál.“ Všechny děti se rozpovídaly. Muž je uklidnil jedním syknutím. „Teď půjdeme nahoru.“ Vyšli do druhého patra, kde byly další dva páry schodů. „Pamatujete si svá čísla pokojů?“ Zeptal se nejistě muž. Všichni kývli. „Dobrá. Všichni z pokojů 1319 a 1320 jdou do této věže,“ ukázal muž na vzdálené schody v levém rohu. „Děti z apartmánů 1316 až 1318 tudy,“ poslal děti k nejbližším levým schodům. „Zbylí semnou.“ Vyšli schody a ocitli se v nevelkém sále, kde byly jen dva malé stolečky s pohovkami. Na stěně byla velká plazmová televize. „Wow! Tohle je i v ostatních věžích?“ Zeptal se Damon se smíchem. „Ne. Každá věž je vybavena něčím jiným. Jižní věž má pracovnu, východní věž má knihovnu, severní věž má společenský sál a vy máte obývací pokoj,“ popisoval šťastně muž. „1315 je o patro níže, 1314 o patro nahoru a 1313 jde semnou nahoru,“ ukazoval muž na schody. „Za chvíli sem zase přijďte, musím vám říct, jak se dostanete na 1312.“ Isabell a Lea šly mlčky za mužem a koukaly se na kamenné zdi. „Je tu dost zima. Nemyslíte?“ Podotkla Isabell a zapnula si mikinu. Muž mlčel a pokračoval svižnou chůzí nahoru.
1313
Číslo bylo ve dveřích vyryté, aby vypadaly staře. „Zde je váš klíč,“ podával jim zaprášený klíč, který byl před chvílí v zámku, „neztraťte ho. Je vzácný. Kopii nemáme.“ Isabell pomalu strčila klíč do zámku, zachvěla se, párkrát s ním otočila, zabrala za kliku, otevřela staré dveře. Před očima se jí zjevila vzpomínka na smrt své rodiny. Vykřikla a upadla na zem. Lea se k ní rychle sklonila a pomohla jí zvednout se. Muž k ní přistoupil a chytil jí za ruku. „Vzpomínky jsou drahé. Važ si jich.“
Apartmán byl dvoupatrový. V prvním patře, hned vedle dveří, byl věšák a botník. Dívky si zuly boty a daly je do botníku. Šly dál krátkou chodbou, až se dostaly do obývacího pokoje. Tam byla velká rudá pohovka s malým dřevěným stolečkem. Naproti pohovce byla neveliká police, na které stála televize. Police měla skleněná dvířka, přes které byl vidět DVD přehrávač. Vedle přehrávače byla řada DVD. Na levé straně vedle televize byl velký pracovní stůl, na kterém byl počítač. Na obrazovce počítače bylo napsané uživatelské jméno a heslo. Stůl byl u zdi, která byla součástí schodů. Dívky se šly podívat do druhého patra. Byly tam dvě postele a mezi nimi malý noční stolek. Nad stolkem bylo malé okno bez závěsů. Slunce jim svítilo do okna a paprsky dopadaly na krásnou dřevěnou skříň. Vedle skříně bylo na zdi pověšené zrcadlo a pod ním malý toaletní stoleček. Isabell sešla ze schodů a šla se kouknout, kde je koupelna. Žádné další dveře nenašla, tak se vydala k východu, aby si mohla poslechnout ostatní podrobnosti. Chtěla si vzít boty, když náhle vedle botníku uviděla kliku. Dala na ni ruku. Byla studená a pokryta prachem. Isabell zabrala a klika otevřela malé dveře. Vešla dovnitř. Uvnitř byla vana, sprchový kout, malá místnost, kde byl záchod a malé umyvadlo. „Leo! Pojď se sem podívat, našla jsem koupelnu!“ Volala Isabell na Leu, aby ji slyšela. Lea pomalu sešla schody a chvíli hledala Isabell. Když ji našla, jen se podívala do koupelny a rychle si nazula boty. Otevřela dveře a mířila ke schodům. Isabell ji následovala. Zabouchla a zamkla dveře. Sešly ze schodů až do velkého obývacího pokoje. Ostatní tam seděli a čekali jen na ně. „Je pět hodin. Za hodinu se jde na večeři. Jestli něco chcete vědět o tomto hradě, zůstaňte, vy zbylý běžte za ostatními,“ sedl si do křesla muž a dal si nohu přes nohu. Helga, Chloe, Inesa, Iris, Beno a Maud odešli a nechali Isabell, Leu a Damona samotný s Tristanem Torstenem. „Mám otázku,“ sedla si Lea na pohovku, „my se tu budeme učit, když je tu učebna?“ Tristan Torsten kývl, nadechl se, aby mohl odpovědět, ale do řeči mu skočil Damon. „Nechci se tu učit. A hlavně, k čemu nám to bude. Jsme na výletě. Měli bychom si užívat.“ Tristan Torsten se znovu nadechl, „ano budete se tu učit. Ještě s další školou, ale ta bydlí v levé části hradu.“ „Co je v pravé části hradu?“ Zeptala se zvědavě Isabell. „Do pravé části hradu nikdo nechodí. Můj pán říká, že pravá část hradu spadá do Dračího lesa.“ „Řeknete nám nějaké příběhy o tomto hradu? Mě by to zajímalo,“ usmála se na Tristana Isabell. „Inu dobrá,“ opětoval Tristan úsměv.