Kapitola 1
Poslední boj
Titáni měli na vrh už od první minuty boje. Věděla jsem, že tuto válku nemůžeme vyhrát, ale stále jsem věřila přesně tak, jak mi vždy říkal můj učitel. Titán s kozí hlavou, který mě vyrušil od přemýšlení, se na mě vrhl a začal sekat svou mačetou dvakrát delší než jeho ruka. Obratně jsem se vyhýbala mačetě a stále hypnotizovala pár zahnutých rohů mezi jeho ušima, postavenýma vysoko na hlavě. Dlouhá tlama se mu zakřivila do úšklebku, když se na chvíli zastavil. Využila jsem té chvíle a vytasila dlouhý lesklý meč. Titán vyděšeně mrkl, ale pak se opět zasmál.
„Ach,“ culil se kozí titán. „nečekal jsem, že se dáš tak rychle dohromady Katano. Tvůj otec už si myslel, že jsi stejně slabá jako ta lidská děvka, co si říká tvoje matka.“ Hlasitě se zasmál a pohrdavě se na mě díval, přes husté kozí obočí.
Máchla jsem mečem s tím, že se trefím a vážně ho zraním, aby se mě bál, ale on obratně uskočil a zamečel tónem, který byl myšlený smíchem. Zrudla jsem vztekem, a on si toho určitě všiml, vyskočila jsem metr do vzduchu a meč mu prohnala hlavou. Jeho vařící krev mi přitom potřísnila obličej a stříbrné brnění. Na tváři mu zůstal jeho vyděšený výraz, který jsem si vtiskla do paměti, jako trofej z bitvy. Titáni, kteří na mě upíraly své zraky, zděšeně koukali, ale pak se otřepali a aby skryli strach, napřáhli své meče proti mně. Množství adrenalinu náhle pokleslo a já jsem měla pocit, že se ze mě za chvíli stane stříbrná hromádka neštěstí. Do kruhu titánů se přiřítil Toru, univerzální bojovník, a chytil mě za ruku. Bože milovala jsem ty chvíle, kdy teplo jeho rukou hřálo mé ledové prsty. Na co to myslíš ty náno hloupá. Chtěl tě zabít. Rychle jsem ho pustila a oběma rukama uchopila meč. Můj pohled klouzal z jednoho titána na druhého. Nikde nebyli dva stejní titáni. Támhle byl titán s koňskou hlavou a támhle zase se lví, ale nikde jsem neviděla dva totožné titány.
„Toru,“ zaštěbetala jsem, co nejtišeji to šlo, aby mě neslyšely ty zvířecí držky. „Jak to, že je každej jinej? Já myslela, že tady bude třeba deset titánů s koňskou hlavou.“
Toru se chápavě zachechtal. „Taky jsem si myslel, že jich tu bude víc stejných, ale očividně jsem se mýlil,“ seknul po titánovi s kohoutí hlavou. K zemi se sneslo pár barevných pírek a jen, co dopadly na zem, kohoutí titán začal ječet na znamení, aby se všichni dali do boje. „Aj,“ zaskučel Toru a odlákal partu titánů daleko ode mě.
„Tak poď kočko,“ zachrochtal prasečí titán a ohnal se ostnatým kyjem. Uskočila jsem, ale i přes to mě špička jednoho ostnu škrábla do odhalené ruky. Zatnula jsem zuby a potlačila slzy a než jsem otevřela oči, narazila do mě těžká věc a zabodla se mi do boku.
„Katano!“ Slyšela jsem tlumené volání Torua a prasečí smích.
Otevřela jsem oči a civěla do očí černých, jako eben. „Ahoj, krásko,“ řekl kdosi krčící se nade mnou. Černé dlouhé vlasy mu zakrývaly široká ramena. Jeho předloktí se dotýkalo mých tváří a pomalu se měnilo ve svalnaté bicepsy, na kterých byla zřetelně vidět vystouplá žíla. To fakt žeru. Rozplývala jsem se, ale rychle jsem se vzpamatovala.
„Ahoj,“ řekla jsem zmateně a začala se ohlížet kolem sebe, abych určila, kde to jsem a kdo se to na mě vlastně posadil. Em, moment. Posadil. Vytřeštila jsem oči a prudce se zvedla, čímž jsem svého věznitele shodila se zaduněním na zem.
„Úchyl!“ Začala jsem pištět, aby mě slyšel Toru a zmlátil toho podivína na zemi.
„Hej, hej, hej!“ Začal mě ze země uklidňovat. Rychle se postavil a dal mi ruce na ramena. „Klid, krásko,“ řekl a než jsem se stačila vzpamatovat, pohladil mě hřbetem ukazováčku po tváři. „Přišel sem tvůj kámoš se slovy, že umíráš a že jestli ti nepomůžu, tak mě zabije. Nebo tak něco. Celou dobu na mě zíral, podle něho drsnym pohledem, ale mě to spíš připadalo, jako kdyby spadl z habru…“
„Z višně,“ skočila jsem mu zmateně do řeči.
„Ehm, co?“ Koukal se na mě, jako kdyby spadl z višně. Komické, že?
„Říká se z višně, ne z habru,“ stále zmatená se slov, které na mě vychrlil, jsem ho opravila. „A počkej. Můžeš mi to zopakovat, asi jsem to nepochopila.“
„Fajn,“ dal si ruce za hlavu a propletl prsty. „Tvůj kamarád…“
„Není to kamarád. Je to Toru. Prostě Toru,“ opět jsem ho opravila a on se na mě podíval pohledem ještě-jednou-a-zabiju-tě. Kývla jsem a sklopila jsem pohled, aby mohl pokračovat.
Sedl si vedle mě a pokračoval: „Prostě Toru sem přišel a chtěl, abych tě ošetřil. Tak jsem tě ošetřil,“ Posunul se dozadu, aby se mohl opřít. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a otevřela pusu, abych se ho na něco zeptala, ale on zvedl jedno obočí a pohledem klesl přes má prsa na mé břicho. Vykulenýma očima jsem se podívala na něj a pak se rychle podívala na své holé břicho.
„Tys mě svlíkl?!“ Vybuchla jsem a začala splašeně hledat své oblečení.
„Klid,“ neodlepoval se od stěny, „prakticky už jsi tam to triko neměla, když tě sem přinesl.“
„Prakticky?“ Naskočil mi tik v oku a můj vztek vystoupal až ke stropu. Prudce jsem se otočila k úchylovi u stěny a dodusala k němu. Strachem se mu svěsily jeho špičaté uši, které mu vyčnívaly zpod černých vlasů, a dal hlavu mezi ramena. „Prakticky ti teď můžu vrazit a zlomit ti ten dlouhej nos!“ Vyštěkla jsem a otočila se k němu opět zády.
„Není dlouhej!“ Začal si osahávat nos a šilhal, jak se snažil se vidět jeho špičku.
„To se říká, když strkáš nos, kam nemáš. V tomhle případě pod moje triko,“ napřáhla jsem se, abych mu dala facku, ale chytil mě za ní Toru, pevně sevřel a stočil za záda. Bolestí mi vytryskly slzy a já se ho vší silou snažila odstrčit. Jenže čím více jsem se snažila ho kopnout, tím více mi ruku kroutil.
„Katano, uklidni se. Já ti to triko sundal,“ oznámil uklidňujícím hlasem, ale uklidňující to bylo stejně, jako by vám řekli, že vám utratili psa. Pustil mě a já využila té příznivé chvíle, obratně jsem se otočila, vyšvihla nohu vysoko do vzduchu a špičkou ho kopla do spodní čelisti. Zapotácel se a bolestí vykřikl. Úchyl u zdi se začal hlasitě smát, ale aby se nesmál na cizí učet, jsem se k němu pomalu a ladně přibližovala. Toru se ohlédl, aby zjistil, co mám v plánu. Napřáhla jsem se, že mu dám pěstí.
„Katano! Počkej!“ Křičel na mě Toru a vyškrábal se na nohy. Chytil mě za rameno a odtáhl dál od úchyla u zdi. „Všechno ti vysvětlim, jen se uklidni,“ podíval se mi hluboce do očí. Jeho modrým očím barvy nebes jsem nemohla odolat. Nepatrně jsem kývla. Úchyl u zdi se na mě vyděšeně koukal a nenápadně se posunoval přes postel ke dveřím do kuchyně.
„Nikam, frajere,“ prudce jsem se otočila, až strachy nadskočil.
„C-co jsi zač?“ Vykuňkal a nemotorně se postavil.
„Já?“ Zasmála jsem se. „Já jsem vyhnanec,“ řekla jsem hrdě, „můj otec je král titánů a moje matka je člověk.“
Chápavě se na mě usmál, „strážný anděl. Jo ták. Já myslel, že ti se do světa Hříchů nedostanou,“ podrbal se na zátylku hlavy a chytal se za bradu.
„Jak jsem řekla. Já jsem vyhnanec,“ dala jsem si ruce v bok a hrdě zvedla hlavu.
„Ach,“ zvedl jedno obočí jako pořádný úchylák, „seš rebel. To se mi líbí.“ Zacukal se mu koutek a zase se svezl na postel a opřel se o zeď.
„Promiň, ale asi mi uniklo tvoje jméno,“ odsunula jsem židli od stolu naproti posteli a obkročmo na ni sedla. Sakra. Špatně. Rychle jsem si přesedla a dala nohu přes nohu, aby mi úchyl u zdi nekoukal mezi nohy.
Hlasitě se zasmál a řekl: „To proto, že jsem ti ho neřekl, krásko. Jsem Shiki.“
„Katana a jak jsem řekla už dřív, tohle je Toru.“
„Aha. To je prostě Toru.“
„Jo, Shiki,“ začala sem se ohlížet po pokoji, „kde mam oblečení a zbraně?“
„No. Triko jsi měla na cucky, takže jsem ho vyhodil. Kalhoty máš od krve, a když budeš chtít, můžeš si je i vyprat. Boty jsou támhle a všechna výzbroj je,“ zvedl se z postele, odstrčil matraci a otevřel uložiště pod kostrou postele, „tady.“
Přešla jsem blíž a koukala do hluboké jámy, plné zbraní, nárameníků a chráničů na kolena a spousty brnění. „Wow,“ vydala jsem ze sebe a vytáhla meč, jehož jílec měl tvar kosti.
„Zvláštní,“ vypravil ze sebe a docupital ke mě.
„Co je zvláštní,“ podívala se přes rameno a koukala mu přímo do tváře.
„Ten meč by měl všem titánům a jejich dětem dát rány. A taky je těžkej.“
„Jsem vyhnanec. A silná.“ Zamračila jsem se a vrátila meč do úkrytu.
„Jestli se ti líbí, nech si ho. Ten tvůj meč už je stejně v posledním tažení,“ vtiskl mi ho do ruky a usmál se na mě.
Opětovala jsem mu úsměv a vytáhla své brnění a pochvu se starým mečem. Vytáhla jsem ho a pohladila jeho hřbet. Sbohem Kami-chu. Díky tobě jsem vyhrála mnoho bitev. Ale každý musí jednou zemřít. Jednou se znovu setkáme. Ať je to zítra nebo za sto let, nezapomenu na tebe. Odejdi do věčných lovišť. Jednou se tam sejdeme. Problesklo mi hlavou, když jsem zvedla prst z hřbetu meče.
„Jestli by vám to nevadilo, mohli byste mě doprovodit do Nokoru, kde mám dostat práci lukostřelce v princově četě a pak bych vás zavedl k nejbližšímu přechodu do lidskýho světa,“ nabídnul nám Shiki svou pomoc.
Oba jsme kývli. Usmála jsem se a nový meč s kostním jílcem zasunula do pochvy. Zeptala jsem se Shikiho, kam mi dal kalhoty a šla si je vyprat do říčky poblíž Shikiho chaty.
Až teď jsem si všimla, jak překrásná je krajina okolo Jestřábích hor. Dvě z hor, na které jsem koukala, byly čistě zelené, poseté smíšenými les, nad nimiž kroužili jestřábi a shlíželi do hlubin lesů. V lesích žili obyčejní tvorové, ale mohli se tam vyskytnout třeba psoglavové [1]a dryády.
„Krásko,“ přišel za mnou Shiki a sedl si do dřepu vedle mě. „Začíná se stmívat. Měli bychom jít dovnitř.“ Chytil mě za ruku a vytáhl na nohy. Vzal mi mé kalhoty a táhl mě dovnitř do chaty. „Toru, ty budeš spát na gauči. Katano, ty si lehni ke mně do postele a já si lehnu na zem,“ usmál se a pohledem těkal mezi mnou a Torem. Pak si prohrábl své havraní vlasy a urovnal matraci na posteli. „Milady,“ ukázal na postel, klekl si na jedno koleno a podal mi ruku, jako bych nastupovala do kočáru z dýně.
„Díky,“ usmála jsem se a zčervenala, div jsem se neproměnila v rajče. Páni. Ten úchylák je docela milý gentleman. Pevně jsem uchopila jeho ruku a sevřela ji.
Mrknutím oka mě vzal do náručí a lehce položil na postel. Lehl si na mě přesně tak, jak si na mě lehl poprvé, když jsem se probrala v té samé posteli. A jsme opět na začátku. Dal mi pusu na čelo a odtáhnul se. „Dobrou, krásko,“ přikryl mě dekou a ustlal si na zemi. Cítila jsem se blbě, že se proměnil v gentlemana a pustil mě do své postele. Proč se kvůli holce tropí takové scény? Na zem jsem si mohla lehnout já. Ale než jsem stačila cokoliv říct, zhasl světla. Začala mi klesat víčka a i přes to, že jsem se snažila tomu zabránit, jsem usnula.
Někdo mě zezadu objímal a hřál vlastním tělem. Pomalu jsem se začala otáčet. Bože. On je… „Už jsem si myslel, že jsi mrtvá,“ hleděla jsem do tváře Shikimu a vyvalovala na něj oči překvapením. Leknutím jsem sebou trhla a narazila týlem hlavy do tvrdé kamenné stěny.
„Shiki. Co to sakra vyvádíš?!“ Shodila jsem ho z postele a hned, co jsem to udělala, jsem toho litovala. „Bože! Seš nahej?!“ zakryla jsem si oči a přehodila přes něj přikrývku.
„Ty sis všimla?“ Zasmál se a obratně se zvedl s pokrývkou na zemi.
„Shiki, okamžitě se obleč. Co si sakra myslíš, že udělám?“ Zakrývajíce oči jsem se zvedla a rychle mu došla pro oblečení, které měl přehozené přes židli. „Jo. A proč jsi vlastně ležel vedle mě? Měla jsem za to, že jsi říkal, že budeš spát na zemi,“ posadila jsem se na postel a zahleděla do okna, za kterým byla vidět jen tma, prozářená pár hvězdami a z poloviny zakrytým Měsícem.
Shiki mi stoupl do výhledu, „byla mi zima.“
Sakra Shiki. Aspoň si ho zakryj rukama. Opět jsem byla nucena násilně zavřít oči. „Obleč se. Dokud se neoblečeš, nebudu tě poslouchat.“ Lehla jsem si čelem ke zdi a doufala, že už si ke mně nelehne a nebude mě obtěžovat svou pýchou.
„Omlouvám se,“ zakuňkal a natáhl si kalhoty. „Dlouho jsem nepotkal žádnou holku. Natož tak přitažlivou.“
Otočila jsem se k němu a smutně se na něj usmála. Cítila jsem, jak ve mně stoupá pocit viny, protože jsem ho očividně ranila. Zvedla jsem se z postele a objala ho. Jeho výraz se náhle změnil a on se tvářil překvapeně, jako by se před ním zjevila jeho mrtvá prababička. „Ne. Já bych se ti měla omlouvat. Využila jsem svou moc, která by tě mohla zabít, kdybych se tě dotkla, a teď jsem ti vynadala za něco, co vlastně nemůžeš potlačit.“
Usmál se a sevřel mě pevněji. Dal mi pusu do vlasů. „Tak jsme se omluvili, ale teď bychom měli jít opravdu spát.“
Prudce jsem otevřela oči a posadila se a rozhlížela se po tichém pokoji. Venku stále panoval klid, který doprovázela tma.
„Copak. Nemůžeš spát?“ Zeptal se mě Shiki krčící se na zemi pod dekou.
„Ne. Já…“ Zaváhal jsem, „měla jsem noční můru.“ Ne, že by se mi nelíbilo vidět něco, co jsem dlouho neviděla a nezkoušela (opakování je matka moudrosti – to mám od mámy), ale i přes to bych to nazvala noční můrou. A mimochodem, mám pocit, jako by se to doopravdy stalo, protože mě bolí záda od toho, jak mi tam vrtal díru. Začervenala jsem se a sklopila pohled k zemi.
„Chceš obejmout?“ Už ne, jinak budu mít díru i na břiše a bůh ví, kde jinde. Usmál se na mě, ale když jsem zavrtěla hlavou, úsměv se vytratil. „Běž spát,“ řekl vážně, ale přeci jen se mu na ústech vykouzlil ještě jeden úsměv. „Cesta do Nokoru trvá docela dlouho a já pochybuju, že tam dojdeme do setmění, ale za pokus nic nedáme, možná budeme odsouzeni ke spánku pod širým nebem.“
Opětovala jsem mu úsměv a zaplula opět pod peřinu. „A nebude to nebezpečné?“ Zeptala jsem se a rukou poklepala na postel vedle sebe, aby si sedl, ale jen zavrtěl hlavou a podepřel si hlavu rukou.
„Pokud se dostaneme na Palouček ozvěn, měli bychom být v bezpečí,“ odmlčel se a pak pokračoval, „určitě znáš příběh o bohyni Héře, která zakázala jedné oreádě mluvit, jen opakovat.“ Zavrtěla jsem hlavou. „No tak. Ty neznáš Oreádu Ozvěnu?“ Zasmál se, ale když si všiml, že se Toru začal vrtět, zmlkl.
„Ne. Nic mi to neříká,“ podívala jsem se na něj omluvně a stydlivě sklopila pohled. Usmál se a nespouštěl ze mě oči. „Nemám si lehnout na zem já?“ Zvedla jsem se a začala ho vyhazovat z jeho podlahové postele.
„Hej. Nech mě. Já už jsem skoro spal,“ řekl sarkasticky a chytil mě za ruce.
Stál mě k sobě. Dívali jsme se jeden na druhého. Bože. Jsem červená jako rajče. Určitě si toho všiml. Co mám dělat? Políbil mě na tvář.
„Jsi tak roztomilá, když se červenáš,“ řekl a pustil mě.
Vzbudila jsem se na posteli. Sama. Na gauči ležel rozespalý Toru a házel po mě těkavé pohledy. „Brý ráno,“ zívla jsem a pomalu se zvedla z postele. „Kde je Shiki?“
Pohodil hlavou směrem ke kuchyni. „Šel dělat snídani nebo tak něco,“ protáhl se a posadil se.
Poklepal na gauč a já si vedle něj sedla a dala mu hlavu na rameno. „Co je vlastně Shiki zač?“ Zeptala jsem se.
„Nikdo. Jen samotář z chatky uprostřed Bahenního lesa,“ trhla jsem hlavou, když mi Shiki rychle odpověděl a podal nám misky s divokými ostružinami a něčím, co měl být jogurt.
„Aha,“ vzali jsme si misku a pustili se do jídla.
„Za chvíli bychom měli vyrazit. Tedy jestli sis to nerozmyslela,“ posadil se k nám a společně jsme si vychutnávali chuť ostružinového jogurtu.
[1] Psoglavové jsou démonická stvoření, které byli popsané jako bytost s lidským trupem, nohy koně a psí hlavou s železnými zuby a jedním okem uprostřed čela. Žili v temném lese nebo jeskyních, kde bylo mnoho drahokamů a žádné slunce. Praktikovali kanibalismus. Někdy vytahovali lidi z jejich hrobů a pak je jedli. – Pozn. Autora