Kapitola 2
Palouček světélkujících kytek
„Katano, máš všechno?“ Zeptal se mě Toru, když jsem vycházela ze dveří s velkým vakem, plným oblečení a jídla.
Umučeně jsem kývla, protože pod tíhou vaku se mi podlamovala kolena a Toru mi pomáhal jen úsměvem, který po mě hodil vždy, když se na mě ohlédl. „Nechtěl bys mi třeba pomoct?“ Zeptala jsem se s domněním, že mi pomůže. Jen se otočil a zašklebil se. „Er. Tupče. Ani se nedivim, že tě žádná holka nechtěla.“
Raněně se na mě podíval a přikráčel ke mně. „Fajn. Dej to sem,“ natáhl ruku k popruhu, ale já ucukl a odběhla.
„Už od tebe nechci pomoct. Pomůžu si sama,“ řekla jsem podrážděně a doklusala k Shikimu, který mi dal ruce kolem ramen.
„Vzhůru za dobrodružstvím,“ natáhl ruku k obloze a udělal půlkruh z pravé strany na levou.
„Ať stane cokoliv, zůstaneme spolu a budem bojovat bok po boku,“ zasmála jsem se.
„Překrásně řečeno,“ dloubl mě do ramene a otočil se na zírajícího Torua, „tak jdeš nebo tě tam dryády připoutaly kořeny?“
Toru se oklepal a doběhl k nám. „Kam že to vlastně jdeme?“ Zeptal se a nacpal se mezi mě a Shikiho, který byl nucen mě pustit.
„Teď jdeme směrem do Nokoru. Tam žije jistý princ, který mi nabídl práci,“ usmíval se na nás Shiki a ukazoval před nás.
„Jak daleko to království je?“ Zeptala jsem se, když svěsil ruku zpět k tělu. Jen pokrčil rameny a vytáhl pytlík sušeného masa, ze kterého vytáhl několik kusů a všechny si pečlivě nacpal do pusy. „Nechutný,“ zašklebila jsem se, protože se na mě otočil Toru, který si od Shikiho vzal stejný počet kousků masa, narval si je do svojí nenažraný držky a jako kráva je začal žvýkat s otevřenou pusou.
Došli jsme k velké bráně, tvořené ze dvou srostlých stromů, porostlé mechem. Na jejich větvích byli nabodaní malý ptáčci s rozevřenými zobáčky, ve kterých svírali skleněné kuličky všech možných barev.
„C-co to má být?“ Vykoktala jsem s upřeným zrakem na jednoho z ptáčků.
„Utusanové,“ odpověděl znechuceně Shiki. „Jsou to poslové duší, které neprošli lesem. To co drží, jsou Nyawy. To jsou posvátné schránky, které chrání ztracené duše. Když Awak, neboli jejich tělo bez duše, najde cestu z lesa, Nyawa se otevře a vrátí se zpět do svého těla.“
„A proč jsou barevné?“ Zeptal se Toru a šťouchl do jednoho Utsana klacíkem.
„Barva je podle jejich aury,“ odkašlal si, „každá z barev má i svůj význam. Bílá je upřímnost, červená je síla a zdraví, světle modrá je trpělivost, tmavě modrá je vznětlivost, zelená je štěstí, žlutá, tu budeš mít určitě ty Katano, je přitažlivost, hnědá je nejistota, růžová je láska, černá je zlo, oranžová přizpůsobivost a nakonec šedá a to je nestrannost,“ ukazoval na kuličky a poskakoval kolem brány.
„Aha,“ odfrkl si Toru, „takže jsme se nic nedozvěděli. Super a dál.“
„Každý máme jinou povahu a jinak myslíme a podle toho taky máme jinak zbarvenou auru. Lidé s pozitivně zbarvenou aurou se z lesa dostanou rychleji, než lidé s negativní. A to nejen proto, že les chytá jen ty s negativní aurou.“ Prohrábl si vlasy a koukl se na nás velice vážným pohledem. „Takže se vás chci zeptat. Jakou máte auru?“ Zkřížil si ruce na prsou a koukal na nás.
„Jak to máme vědět?“ Řekl trochu zmateně a trochu naštvaně Toru.
„Je mi líto, ale já to musím vědět, abych věděl, jak vás mám hlídat,“ ztrápeně nakrčil obočí a chytil mě za ramena. „Nemůžu vás ztratit. Teď když se tu konečně něco stalo, vás nemůžu ztratit.“ Řekl to sarkasticky. Proč?
Kývla jsem, „jak zjistíme, jakou máme auru?“ Zeptala jsem se a odhodlaně se narovnala.
Shiki prošel branou a zastavil se. „Jagala de paramesura, apane vise udhara,“ šeptal do vánku, který se proháněl mezi stromy a pohupoval větvemi, posetými jehličím nebo listy. Mezi stromy se objevili dvě Utsany a proletěli branou a sedli si na mé rameno. „Teď Katano vyslov své přání.“
Usmála jsem se na Utsany a jednu si vzala na prst. Byla lehká jako sám vzduch. „Páni. Je překrásná,“ rozplývala jsem se při pohledu na drobného šedorůžového ptáčka. „Řekni, jaká je barva mé aury? Je světlá či tmavá? Jakou má barvu?“ Mluvila jsem pomalu a srozumitelně, aby mi rozuměl. Vzlétl, sedl mi na hlavu a svůj zobáček mi zabodl do čela.
„Katano!“ Vykřikl Toru a vrhl se ke mně, aby ze mě sundal ptáčka, ale Shiki ho zastavil a začal mu nadávat.
Byla jsem na tom stejném místě, jako jsem stála před chvílí, ale okolo mě byla jen pustina a pár stromů. U jednoho z nich ležel raněný jelen. Přiběhla jsem k němu a hledala jeho zranění. Měl pořezanou, krvácející nohu. Sáhla jsem pro vak s věcmi, ale bohužel, jak jsem tušila, jsem ho neměla. Chvíli jsem tam seděla a koukala na jelena. Pak jsem si všimla modrých kytek, které rostli pod vrbou. „To znám,“ řekla jsem a vrhla se k hustě porostlému stromu. Zabalila jsem si ruku do trika, kdybych se spletla, abych si neublížila a jemně kytku utrhla a přičichla si k ní. „Perubatan.“ Zaradovala jsem se a vydala se zpět k jelenovi. Kytku jsem mu položila na zraněnou nohu, ale něco chybělo. „Voda a sliznatá blána z Ikany, posvátné ryby Zlatých moří. Kde bych tady asi měla vzít Ikanu?“ Zasténala jsem a vydala se alespoň hledat vodu. Asi padesát metrů od velkého buku, u kterého jsem se objevila poprvé, jsem našla mělkou studánku. „Tak. Teď vymyslet, jak dopravíme tu vodu k jelenovi. Mělo by jí být víc, aby se mohl napít,“ zauvažovala jsem a zaujatě hledala něco podobného misce. Našla jsem velký kus kůry, který vypadal spíše jako loď. „Když nemůžu dopravit vodu tam, tak dopravím jelena sem.“ Odhodlaně jsem se s kůrou vydala zpět k jelenovi, kde jsem kůru vyložila měkkou hlínou a pomalu na ni položila jelena. „Bože. Je tak těžký,“ zanadávala jsem a měla jsem chuť do jelena kopnout. Nakonec jsem se nadechla a kopla na kamene, který nám dělal jen překážku. Trochu mi ukápla slza, ale alespoň jsem se uklidila a dotáhla jelena ke studánce. „Tak. A teď ti trochu tu ránu vyčistíme, co ty na to,“ usmála jsem se na jelena a pohladila ho po čumáku. Opatrně jsem mu vyčistila zaschlou krev kolem rány a položila na ni Perubatan. Najednou jsem si všimla, že na hladinu stoupá jakási velká věc. „To je štika?“ Zmatená jsem sáhla do vody a dotkla se ledového zvířete. Vytáhla jsem ji a začala si ji překvapeně prohlížet. „Co ty tu děláš? Neměla bys být někde v nějakým velkým rybníce s dalšími padesáti devíti jiných štik?“ Štika na mě vyvalovala své černé oči a nakonec otevřela pusu, ze které jí vypadl podezřelý kus něčeho. „Copak jsi tu právě vyvrhla ty trubko,“ zasmála jsem se a rychle štiku vrátila do vody a čekala, kdy se potopí a ztratí se v bahně. Ale ona neodplavala. Stále na mě hleděla těma temnýma očima. Zvedla jsem něco ze země a nestačila jsem se divit. Blána z Ikany mi právě ležela v dlani. Rychle jsem ji omyla a opatrně přiložila na zranění jelena. Jen sebou lehce trhl, ale jinak zůstal naprosto klidný. Tma začala zahalovat mýtinu a nás s ní. Rychle jsem si odtrhla cár látky z rukávu trika a obvázala ránu pokrytou kytkou a slizem. „Doufám, že ti nebude vadit, když si na tebe dam hlavu,“ usmála jsem se a opět jsem ho pohladila po čumáku, „nerada spím na tvrdé zemi.“
***
Otevřela jsem oči a rychle se zvedla, abych zkontrolovala zraněnou nohu nebohého jelena, který už hrdě zvedal hlavu a rozhlížel se po okolí. Odvázala jsem látku a zvědavě jsem sledovala, jak odstraňuju kytku, nasáklou slizem. Z rány zbyla už jen nepatrná jizva. Zavýskla jsem si a zavěsila se jelenovi kolem krku. „Byl jsi moc statečný,“ zabořila jsem mu hlavu k lopatkám a hladila ho po hladkém krku. Odtáhla jsem se a zadívala jsem se na jeho hlavu. „Ty máš parohy? Přísahala bych, žes je včera neměl. Sáhla jsem na ně a prohlížela si je. Zvedla jsem se a obešla jelena, abych lépe viděla detaily parohů.
„Klidně si kus těch parohů uřízni a nech,“ řekl jakýsi hluboký mužský hlas v mé hlavě.
Trhla jsem sebou. „Co prosím. To se přece nedělá. A hlavně, když seš tak chytrej, čim bych je asi uřízla?“ Řekla jsem ironicky, ale když se u mých nohou objevila pilka, můj úsměv zmizel. „Ne a ne. Nic mu řezat nebudu. Kdyby ti někdo řekl, uřízni mi ruku, udělal bys to?“
„Ovšem že ne. Ale kdybys mi to řekla ty, tak bych ti jí uřízl.“ Otravoval neodbytně hlas v mé hlavě.
„A ty seš jako ten jelen, že mi to říkáš?“ Nenechala jsem se odbít tímhle kecem.
„Překvapí tě to, ale ano. Já jsem ten jelen. A důvodem, proč mě slyšíš je, že jsme v lese Ztracených duší. Moje duše se teď propojila s tvou. Kdykoli mě budeš potřebovat, stačí, když na mě jen pomyslíš.“ Vysvětlil jelen a otočil se na mě.
S otevřenou pusou jsem se pokusila usmát se, ale bylo to obtížné. „Aha.“
„To je jediné, co mi na to řekneš?“
„Jo. Vlastně ne. Já myslela, že se tady dozvim, jakou barvu má moje aura a ne že tady skejsnu dva dny s jelenem. Nic proti.“
„To taky ano. Prošla jsi zkouškou, která o tobě říká, že jsi upřímná, že máš sílu a trpělivost. Také, že chováš nějakou lásku nejen ke zvířatům, ale také k přírodě. Mohla sis tu udělat oheň z kusu kůry, ale ty jsi mi pomohla. To o tobě také ukazuje, že se dokážeš přizpůsobit přírodním podmínkám. Ale abych tě nepřechválil. Měla jsi chuť mě kopnout, takže se v tobě objevuje i vznětlivost. A taky jsem na tobě viděl, že se chceš vzdát a že jsi byla nejistá. Ale i přes to všechno jsi měla štěstí a svou láskou a obětavostí jsi zavolala Piku s blánou z Ikany. Jelikož máš téměř všechny možné barvy aury, tak je tvůj výsledek nezjistitelný. Ale převládá u tebe síla, láska a vznětlivost. To ukazuje, že tvá barva je fialová.“ Dokončil větu a položil si hlavu na zem. „Teď se přemístíš zpět ke svým přátelům. A nezapomeň. Kdykoli si mě můžeš zavolat na pomoc.“
Začaly se okolo mě hemžit malé třpytky, které mi postupně umazávaly nohy. Jak originální. Pomyslela jsem si. „Počkej. Ale jaké je tvé jméno?!“ Zakřičela jsem na konec.
„Jsem Hiroki. Pán Velkého stromu.“ On i jeho hlas se rozplynuli a zmizeli v závěji třpytek.
Opět jsem stála před branou ze stromů s nabodnutými Utsany.
„Toru, uklidni se,“ Zaslechla jsem známí hlas Shikiho, jak křičí na Torua.
„Jak dlouho tu jsme?“ Řekla jsem zmateně a bolestí mi vytryskly slzy, když Utsan vytáhl svůj malý zobáček z mého čela.
„Co?“ Zareagoval překvapeně Toru. „Asi Pět minut ani ne. Proč?“
„Byla jsem tam dva dny.“ Odpověděla jsem unaveně a pomalu se posadila do trávy.
„Tak. Co jsi zjistila?“ Vychrlil na mě Shiki a posadil se ke mně.
„Mám fialovou auru. To jsem zjistila.“
„To neni možný,“ zauvažoval Shiki a chytil se za bradu. „Ale to je jedno. Tak Toru teď ty. Řekni své přání, abychom mohli vyrazit.“
Po pěti minutách se Toru opět vrátil ze svého světa a začal nám říkat, co se dozvěděl o svém „já“.
„Dobře. Vypadá to, že můžeme projít lesem, aniž by si nás tu někdo chtěl nechat na pár set let. Ale i přes to, pozorujte, co se okolo vás děje a kdyby se vám cokoliv nezdálo, křičte,“ vysvětlil Shiki a pro jistotu dal ruku na jílec meče.
Vešli jsme přes bránu do hlubokého lesa a pozorně kontrolovali každé místo, kam jsme šlapali. Chladný vánek se proháněl mezi větvemi a někdy narazil do tlustých kmenů stromů a rozdělil se ve dví. Proletěl okolo mě tmavě zelený list nesený jemnou vlnou vánku. List pomalu klesl k mým nohám, kde se ztratil mezi dalšími stejně zbarvenými listy. Pomalu jsme zacházeli hlouběji do lesa, kde bylo více stromů.
„Je tady hodně dřezovců. Dávejte si na ně pozor,“ okomentoval náš stav Shiki a pokračoval dál.
Uhýbali jsme pokrouceným stromům, posetých asi deseticentimetrovými trny, které mě škrábaly na odhalená místa, včetně obličeje.
„Jsi v pořádku?“ Ohlédl se na mě Toru a podal mi kus bílé látky, do které jsem utřela krev z ran. Protáhlé křoví, které navazovalo na trnitou část lesa, se neustále zmítalo ve větru. Někdy z něho vykoukly žluté hadí oči a pozorovaly nás, dokud jsme si jich nevšimli a ony nezmizely.
„Lesní šotci. Nedělejte prudké pohyby, jinak to budou brát jako výhružku a zaútočí na nás,“ varoval nás Shiki a zamračil se, když se objevil další pár zlatavých očí.
Křoví pomalu řídlo a stromy se rozestupovaly do široké pěšiny, která nás zavedla na obrovskou mýtinu. Stejná brána, jako ta, kterou jsme přišli, se pomalu vzdalovala spolu s lesem a keřem šotků.
Okolo nás byla pustina pokrytá suchou trávou a pár keři, ohraničena jehličnatým lesem. V rozmezí asi jednoho kilometru od sebe byly postaveny dřevěné rozhledny, namířené hluboko do lesů. Shiki se na mě otočil a chytil mě za ruku, nevšímajíce si Tora, kterému závistí vystřelovaly mraky páry z uší.
„Les vřískalů[1]. Velmi nepříjemné místo. Vřískalové jsou pěkně otravní, ale naštěstí neškodní. Problémy dělají hlavně Lešijové[2]. Ale neboj, já je nenechám, aby ti ublížili,“ sevřel mou ruku pevněji a přitáhl si mě k sobě blíž.
Došli jsme na mýtinu, pokrytou mnoha kytkami všech možných tvarů a barev.
„Tady zůstaneme,“ zastavil nás Toru a uražený, protože jsme si ho nevšímali, začal rozdělávat tábor.
Shiki se na něj podíval a pak přeletěl pohledem na mě a se svým perverzním úsměvem podíval. „Tak, krásko,“ plácl sebou do měkké trávy mezi růžové a žluté krychlovité kytky, „řekni mi o sobě něco. Nevím o tobě ani ň.“ Poklepal na zem vedle sebe,
abych si k němu sedla.
„Co o mě chceš vědět?“ Zabrala jsem místo v trávě vedle něj.
„Cokoliv,“ usmál se a dal si ruce za hlavu. Díky bohu, už se neopíral o zeď, ale i tak mě štvalo, že jeho postojem mi říkal ‚pojď ke mně, kotě a vyvětrej mi ho.‘ „Jak jsi vyrůstala? Kdo je tvoje matka? Co jsi udělala, že tě vyhnali? Co jsi dělala potom?“ Chrlil ze sebe bez zastavení. „A ještě otázka na tělo,“ dodal po dlouhém hlasitém nadechnutí, „jako anděl, můžeš se z někým vyspat, nebo jsi panna až dokud se nevdáš?“
„Co?“ Zašklebila jsem se nechápavě. „Ovšem že se z někým můžeš vyspat. Stejně to nezjistí. V nebi gynekologové nejsou. Leda bys na něj vystudoval a nechal se teleportovat.“
„Takže jsi už z někým spala?“ Naléhal na mě a stále zmenšoval odstup.
„Proč tě to tak zajímá?“ Vyštěkla jsem na něj a nohou ho bodla do břicha.
„Proč asi. Jestli mam bejt opatrnej, až se neudržim,“ obkročmo si na mě klekl a pevně mi přitiskl ruce k zemi. Naše obličeje od sebe byli tak blízko, že jsem viděla každou barvu v jeho tmavých očích. Jeho dech mě zašimral na tváři, „měla bys mi to rychle říct, jinak to budu brát, jako: ‚ano, už jsem si užívala, ale nikdo nebyl tak dobrý, jako Shiki‘.“
„Hele ty Casanovo,“ shodila jsem ho ze sebe, „věř tomu nebo ne, ale semnou nic mít nechceš.“ Sedla jsem si do tureckého sedu a hypnotizovala ho pohledem. Proč mě chce tolik opíchat. To mu nestačí ruka?! „Zopakuj mi ty otázky, které jsi mi položil před tím, než ti ruplo v bedně.“
„To je jedno, prostě mi řekni, jak jsi vyrůstala,“ sedl si naproti mně a začal trhat kytku po kytce.
„No. Vyrůstala jsem jako každý jiný strážný anděl. Bible a svatozář. Ale pak jsem udělala chybu a můj svěřenec byl pohlcen Tmou. Na vymýtání už bylo pozdě a já byla na nějakou dobu na přezkoušení. Odpustili mi a přidělili mi dalšího člověka, kterého bohužel taky pohltila Tma. To už je ale považováno za velezradu a vysmívání se Bohu, takže mě vyhnali, abych odčinila své skutky mezi lidmi a pomáhala jim. Nepochopila jsem jejich emoce a myšlení a začala jsem, dalo by se říct páchat, ale spíš jen, jo páchat, zlo. Aby mě zbavili utrpení, poslali na mě nejlepšího dračího jezdce, který se do mě želbůh zamiloval a celý to ještě zhoršil. Porušil dohodu s Boží trojicí a ti na nás poslali mého otce a jeho titány, kteří mě zranili a já skončila u tebe v posteli,“ zahrála jsem nadšení a rozhodila ruce.
Pousmál se a pak řekl: „Takže jste utekli před několika dny, jestli do dobře chápu.“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „zdá se, že se to stalo před chvílí, ale dlouho jsme se skrývali a já měla možnost se od Tora naučit bojovat.“
Překvapeně na mě mrkl a posunul se blíž. „A jak dlouho to teda bylo?“
„Tři roky. Pak na nás zaútočili titáni. V Japonsku u jezera Šózdži u červí díry, která nás přenesla na mýtinu u tvojí chaty,“ odvětila jsem a potichu si povzdechla.
Chvíli mlčel, ale pak dodal: „A kolik je ti vlastně teď?“
„Sedmnáct,“ usmála jsem se, „kolik je tobě?“ Řekla jsem a zvědavě zvedla obočí.
„Devatenáct,“ uchechtl se a pokračoval. „A Toru. Kolik mu je?“
„Dvacet,“ řekl nezúčastněně Toru a dál si hleděl svého.
„Aha.“ Shiki se podíval na oblohu a pak zpět na mě. „Za chvíli bude tma. Chtěl bych ti něco ukázat.“
Natáhl ke mně ruku. Uchopila jsem ji a pevně zmáčkla, aby mi pomohl vyškrábat se na nohy. Kousek od tábořiště, kde se rozhořel oheň, byl do země zasazen velký balvan, na který mě Shiki opatrně posadil. Chvíli jsme tam mlčky seděli a pozorovali, jak se obloha barví přes červenou a fialovou do temně modré. Pomalu se rozsvítily miliony žlutě zářících hvězd, které tvořily velké a malé obrazce. Pak se mezi nimi objevil i velký Měsíc, ale byl jiný, než ten, co jsem znala z lidského světa. Pod růžovým světlem Měsíce, se začaly otevírat všechny růžové květy na mýtině. Okolo nás začalo představení, které by se dalo popsat jako kouzlo. Nad otevřenými květy se vznášely jiskřičky, které si vytvořily páry a pak stoupaly tak vysoko, až splynuly s hvězdami. Když si všechny jiskřičky z jednoho květu našli partnera, kytka se pomalu zavřela a změnila barvu. Když se i poslední kytka zavřela a změnila růžový obleček za tyrkysový, jiskřičky se začaly vracet k zemi. Asi dvacet centimetrů nad zemí se zastavily. Vyrostly z nich krátké provázky. Těla jiskřiček, pokrytých provázky, se zpevnilo a vrhlo se střemhlav dolů mezi ostatní kytky. Ze zelené trávy začaly vykukovat nové poupátka kytek, které poctivě čekaly, až jim jejich matky a otcové přenechají místo ve vyšších sférách.
„Páni,“ brada mi klesla až k zemi, když jsem zkoumala malé kytky.
Shiki se usmál a klekl si na zem vedle mě. „To v lidském světě není nic takového?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jediné, co se může stát v noci v parku plném kytek je, že tě znásilní.“
Shiki se rozesmál a opět nahodil svůj úchylný pohled, „nenech se zmást, krásko. Tohle se může stát i tady.“
Usmála jsem se na něj a utrhla jednu ze starších kytek. „To nepopírám, ale tady to není samozřejmost.“
„To máš sice pravdu, ale i tady můžeš slyšet větu ve smyslu ‚Když si nebudeš dávat pozor, můj kamarád ti zapluje pod sukni.‘“
„A já bych na to mohla odpovědět tak, jako bych odpověděla všem. ‚Když si nebudeš dávat pozor ty, tak toho tvýho kamaráda pošlu na onen svět.‘“
„A nakonec se tam přidá i někdo další se slovy ‚Zepředu, zezadu, nebo oba na jednom místě?‘“ Přidal se k nám Toru a táhl nás zpět k táboru, kde nás položil na zem, lehl si mezi nás a vtiskl nám pusu na tváře. „Dobrou noc,“ zavřel oči a sním i Shiki a já.
[1] Vřískal je démonické stvoření, zobrazováno jako duše mrtvého či nepokřtěného dítěte. Vyskytují se v temných lesích, kde vydávají strašidelný řev.
[2] Lešij je lesní duch, který své oběti lákal tím, že na sebe vzal podobu někoho známého, nebo neškodného dědečka či kočího, ale někdy ho prozradili drápky, růžky, bílé či zelené oči, nebo to, že nevrhal stín. Dokázal se také změnit na zvíře nebo se zvětšit nad koruny stromů a zmenšit tak, že se mohl schovat pod stéblo trávy. – Pozn. Autora