Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 3

9. 10. 2016

​Podivné setkání

Dobré ránko,“ řekl Toru, převalil se na druhou stranu a opět usnul.

„Brý ráno,“ zašeptala jsem, abych nevzbudila Shikiho, který stále spal jako zabitý. Zvedla jsem se z trávy, pokryté malými kapkami průzračné rosy. Porozhlédla jsem se po okolí a vydala se potichu na tajnou vycházku. Zastavila jsem se u malé studánky nedaleko lesa. Dřepla jsem si k ní a podívala se na svůj odraz na hladině, který se náhle změnil. Koukala jsem do očí modrých jako nebe. Dívka s vlasy z chaluh si prohlížela můj zmatený obličej a opatrně přiblížila svou ruku k mé tváři a ukazováčkem šťouchla do mé levé líce. Hned ruku zase odtáhla a zadívala se mi do očí.

„Ahoj,“ vydala hlasem, který zněl jako šplouchání vody.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ní a opatrně k ní natáhla ruku, kterou rychle uchopila a začala si ji prohlížet.

„Je zvláštní potkat dceru Krona tady uprostřed Lesa vřískalů. Co tady taková osoba jako ty dělá?“ Zabublala a vyškrábala se na břeh jezírka a sedla si ke mně. „Máš nějaké poslání, nebo tudy jen tak procházíš?“

„Mířím do Nokoru. Můj průvodce tam dostane práci a my pak půjdeme svou vlastní cestou,“ odpověděla jsem a začala si sundávat boty z nohou, které jsem následovně zabořila do ledové vody.

Vodní pěna se zasmála a začala na hladinu vody kreslit růžné obrazce. „Aha. Doufala jsem, že se tu zdržíš a budeš si se mnou povídat. Už několik desetiletí semnou nikdo nemluvil.“ Zanaříkala a z kruhu, který právě nakreslila, se vytvořil můj obličej.

„Proč se s tebou nikdo nebaví? Zdáš se mi sympatická,“ usmála jsem se na její odraz. Pomalu jsem se k ní otočila a úsměv, který mi přetrvával na tváři, mi opětovala.

 „Nejde o to, že bych někomu nebyla sympatická. Všichni si myslí, že vodní pěny jsou jako slanovodní, pro vás mořské, panny. Vodní pěny nedělají takový rámus jako ony. My sice vábíme, ale pouze ryby a dešťové srážky,“ zabublala sklesle a do dlaní si vzala rybu, kterou vylovila.

„Takže vám mořské panny kazí pověst?“ Zadívala jsem se do očí rybě, která otevřela hubu a doširoka ji roztáhla. Zachichotala jsem se a na táhla jsem k ní ruku, abych si ji pohladila. „Smím?“

Vodní pěna kývnutím souhlasila, ale ryba očividně ne a tak vyskočila pěně z rukou a zahučela do hlubin jezírka. „Jak se vlastně jmenuješ Kronova dcero?“ Zvážněla a upřímně se mi zahleděla do očí.

Zmateně jsem mrkla. „Katana,“ odpověděla jsem po chvíli. „A ty? Máš nějaké jméno, nebo si říkáš vodní pěna z paloučku v Lese vřískalů?“

Vodní pěna nadzvedla obočí a zazubila se. „Ovšem že mám jméno. Jsem Roka.“

Hladina jezírka se zavlnila a vyplaval mladý chlapec s pokožkou barvy jarní trávy. „Roko,“ řekl tichým stydlivým hlasem, který mě pohladil po tváři jako pírko. „Otec tě volá. Už jsi na hladině moc dlouho. Co kdyby tě tady někdo viděl?“ Úplně mě přehlédl, chytil Roku za ruku a jemně ji tahal pod hladinu jezírka.

„Midori. Vždyť tady se mnou někdo je. A neboj. Nic se mi nemůže stát. Tahle dívka by neublížila ani mouše,“ naléhala na Midoriho a vyvlékla se z jemného sevření jeho malé ručky.

Chlapec se na mě pomalu otočil a vytřeštil oči, když jsem se na něj usmála. „A-ale lidé nejsou hodní. Li-lidé jen ubližují. Sna-snaží se nás zničit,“ kroutil hlavou a škubal Roce s rukou.

„Midori!“ Vykřikla Roka a vytrhla svou ruku z jeho dlaní. „Katana je neškodný člověk, který se mě nebojí a neodsuzuje za to, že žiji pod vodou. Nemá mě za mořskou pannu ani za rybu. Ona je přítel! Chápeš to?! P-ř-í-t-e-l.“ Vyhláskovala. Obloha nad námi potemněla a překryla špičky stromů hustou mlhou. Midori vystrašeně kývl a schoval se pod vodu. Hned co zmizel, se mlha opět vytratila a obloha odhalila velké chomáče modro-fialových mraků. Roka zaplula do vody, která ji zakryla spodní část těla. „Už bych se opravdu měla vrátit. Jinak sem přijde můj otec a obě nás sežere,“ zasmála se a líčka se jí vybarvila červenou barvou. Chytila mě za ruku a vtiskla mi do ní cosi, co bylo ledové jako samo jezírko. „Jezerní drahokam je část našich srdcí. Jen lidé jako ty, si zaslouží ho mít. Nos ho s cností na krku. Ukáže ti cestu i v té největší tmě a pomůže ti i s tím největším problémem. Až zemřeš ty, ať na vysoký věk nebo s mečem v tvém srdci, my s tebou zemřeme taky,“ konstatovala a když jsem otevřela pusu, abych protestovala, dala mi ukazováček na rty. „Nic neříkej. Samo jezero si tě vybralo. Ať se ti to líbí nebo ne, ale od toho jezera odejdeš s tím kamenem vědomky nebo nevědomky.“ Usmála se na mě.

Oplatila jsem jí ho a pevně stiskla kámen v dlani. Ostrá hrana se mi zabodla do kůže, ale potlačila jsem bolest a sebevědomě jsem na ni kývla. Do očí se mi vtlačily slzy, které se koulely po mé tváři. Naposledy jsem se na ni usmála, a abych rozpustila napětí, zeptala jsem se: „Smím si umýt obličej?“ Pustila moji ruku a pomalu se stáhla pod hladinu. Viděla jsem jen rozmazanou siluetu, která kývla a vypustila k hladině několik bublin, které se vznesly do vzduchu, a když praskly, vyšla z nich odpověď bublavým hlasem vodní pěny: ‚Ovšem že můžeš.‘ Silueta docela zmizela a já opět koukala do svých zelených očí. Pomalu jsem se naklonila k hladině jezírka a opatrně ponořila hlavu do ledové vody. Chvíli jsem zůstala ponořená a vybavovala si spousty vzpomínek, které mi ledová voda připomněla. Vzpřímila jsem se a pomalu se vyškrábala na nohy. S mokrým obličejem jsem se vrátila zpět do tábora. Z brašny, na které jsem spala, jsem vytáhla balíček sušeného masa a jeden kousek si dala do úst.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 7375
Měsíc: 158
Den: 2