Kapitola 4
Vzpomínky
Tami, moje nevlastní sestra, se mnou vždy po zkouškách jedla sušené maso, které jsme kradli v kuchyni. Když jsem poprvé udělala chybu, pomohla mi, abych se dostala ze stresu, který mě následoval na každém kroku. Díky ní jsem neutekla. Když jsem udělala druhou chybu, zřekla se mě. Už jsem nebyla její sestra, se kterou jedla sušené maso. Už jsem byla osoba, která zranila její city. Člověk, kterého jsem přivedla do problémů, byl dříve její svěřenec, do kterého se zamilovala. To bylo ovšem zakázané, takže jsem ji prakticky pomohla. Jelikož mě považovala za jejího nepřítele, nepatrně jsem se vzbouřila a proklela Boží trojici, která mě s ještě větším vztekem vyhnali za velezradu. V lidském světě jsem nic nechápala. Lidé si bezdůvodně ubližovali, vraždili se a říkali si lži. Jediná pozitivní věc, kterou jsem mimochodem chápala, byla ‚láska‘.
Matka, u které jsem pobývala, když jsem se napravovala mezi lidmi, mi vysvětlovala mnoho věcí o lásce. Vysvětlila mi také, že i láska má své stinné stránky. „Zdá se, že láska je jen sladká věc, ale i ona dokáže člověka zranit jako bodnutí nožem. Když někoho až přespříliš miluješ a on ti odejde, bolí to víc, než smrt,“ říkávala mi, když jsem se na lásku vyptávala. „K lásce patří i nenávist. Někdo, kdo doopravdy nemiluje, dokáže svým odchodem přimět svého partnera k uzavření brány k lásce. Něco takového jsem zažila, když mě tvůj otec i s tebou opustil,“ pokračovala. „A k nenávisti patří násilí. A k násilí patří spravedlnost. Ke spravedlnosti se přiřazuje pravda. Ale pravda se pojí se lží. Lži pak vedou k bolesti a bolest ke slitování a slitování k lásce. A pak to jede od znova. Mezi tím jsou samozřejmě další z mnoha pocitů, jako pocit vinny a zpytování, ale to je vedlejší. To časem pochopíš. Lidské pocity jsou jako oblíbené jídlo. Dáš si jedno a pak si přidáš. Jednou ti to jídlo přestane chutnat a ty přestaneš cítit pocity, které jsi cítila dřív. Pak tě omrzí i chování, u kterého ses zasekla a ty se přestěhuješ k Pánu Bohu, který tě pošle buď do nebe, nebo do pekla. Podle toho u jakého pocitu jsi se zasekla.“ I přes její každodenní učení jsem prd pochopila a utekla jsem ze světa, který mi byl souzen. Když jsem byla na půli cesty za svým snem, chytil mě onen dračí jezdec = Toru. Jeden rok jsem si s ním užívala – ne ve smyslu postel, svíčky a ty věci, co lidé dělají, když si chtějí užívat – učil mě jak používat meč, svou sílu, rychlost, výšku – nejsem moc vysoká – a váhu. Při cestě nás potkávaly, překážky, které byly přespříliš nebezpečné, abych se jim postavila čelem a Toru byl odsouzen mě chránit. Vždy když jsem ošetřovala jeho rány, cpal mi kecy jako: ‚Jsi krásná‘ a ‚neměl bych tě nechat bojovat, aby se ti něco nestalo‘ a nejhorší bylo ‚miluju tě.‘ Já sebe taky. Kdo by nemiloval sám sebe? Když jsme byli u řeky Leny v Rusku, má zvídavost mě zradila a já se ho zeptala: „Proč jsi mě nezabil?“
Pouze mi odpověděl: „Nemohl jsem zabít něco, co bylo tak zmatený a roztomilý jako ty. Když jsem o tobě slyšel, pomyslel jsem si, že budeš agresivní a bez pocitů. Že hned, co mě uvidíš, se mě pokusíš zabít. Ale byla jsi bezmocná a vystrašená. Já… Nemohl jsem. Asi nejsem tak silný, jak o mě všichni říkají.“
Pak jsme mířili na místo určení – hora Fudžisan v Japonsku, kde se dá přes Boží bránu projít zpět do světa, ve kterém jsem vyrůstala. K bráně jsme se ani zdaleka nepřiblížili. U jezera Šódži nás odchytili titáni a už to nebyla pohodová cesta. Naštěstí jsem byla dost vycvičená, aby mě nezabili. Bohužel jsem nedokázala dodržet tu nejdůležitější věc – nevšímat si malých zranění. Jeden z titánů mě zranil a já už se viděla mrtvá. Naštěstí byl Toru připravený vyvolat červí díru, která nás přivedla na onu strašidelnou mýtinu.
Jeden z titánů nás pronásledoval až do červí díry, ale hned, co jsme prošli, se začala zavírat a titán skončil ve světě Snů. Svět Snů je místo, kde se neskryje nikdo a nic. Jsou tam naše nejtajnější přání, ukryty v mrtvých schránkách, které ožijí, až přijde jejich čas, pokud ovšem přijde. Jsou tam ale také naše největší obavy a noční můry.
Dlouho jsme se proplétali kolem řeky, která měla barvu té nejžlutější pampelišky. Poté jsme se dostali na cestu z měsíčního svitu, která nás bezpečně dovedla k chaloupce uprostřed mýtiny, která byla poseta mnoha keři rudých růží. Když Toru zaklepal na dveře, vyřezané z dubového dřeva starého nejméně pět set let, nečekaně nám otevřel muž. Velice mladý muž. Ubytoval nás v chaloupce, ve které měl místo sotva pro sebe. Velká tmavá místnost plná ebenového nábytku a malá kuchyňka spojena krátkou chodbou s toaletou, nás chránila před temnou a nebezpečnou nocí.
Když jsem se probudila, všimla jsem si na stěnách obrazů, které znázorňovaly velké skupiny mužů s tmavýma očima a dlouhými vlasy. Každému z hustých vlasů, sčesaných do copů nebo culíků, vyčuhoval pár dlouhých ostrých uší, které byli zdobené mnoha náušnicemi a řetízky. Každý z mužů měl alespoň jeden piercing na obličeji. Ten nejmladší s nejkratšími vlasy s nejdelšíma a nejšpičatějšíma ušima měl jeden kroužek v pravém koutku úst. Mé srdce se rozteklo, když jsem viděla toho muže na obraze usměvavého a šťastného. Pak mě muž sám přivítal. Už nevypadal tak šťastně a ani se neusmíval. Posedl ho duch osamění. Po několika hodinách strávených s ním se však duch vytratil a muž vypadal šťastně jako předtím. Mé srdce se opět rozplynulo.