Kapitola 5
hrad Nokoru
„Musíme se dostat k Pob-Zeb. Odtamtud uvidíme světla a špičky věží Nokoru,“ ukazoval Shiki k úpatí zasněžené skály.
„Jak dlouho potrvá cesta?“ Toru zvedl naše zavazadla a přehodil si je přes rameno. Tíha jednoho z vaků ho skoro svalila na zem. Zašklebil se a odhodil vak, přičemž mi vytrhl balíček sušeného masa z ruky. Blbče! Zanadávala jsem v duchu a zamračila se na něj.
„Pokud hned vyrazíme, tak bychom teoreticky mohli dojít až do Nokoru do setmění,“ Shiki sebral vak ze země, pevně mě chytil za ruku a táhl do ústí cesty do lesa.
Překvapila mě brána, která nás uvítala hned, jak jsme prošli okolo prvního stromu. Brána nebyla tak depresivní jako ta, která nás vítala na opačném konci mýtiny. Fialové květy, které pokrývaly zelené pozadí, se na vrcholu spojovaly do velkého erbu, znázorňujícího hrad s vysokými věžemi.
„To je erb Nokoru. Vypadá to jako hrad, ale je to pevnost. Jediná pevnost, která odolala nájezdům Pemberontaků,“ informoval nás Shiki, „Pemberontakové napadli Nokoru před lety a snažili se ho dobýt, dokud jim král Faghot II. nevyhlásil válku. Převaha Faghoťanů byla neuvěřitelná, ale i přes to se Pemberontakové dost dobře bránili. Válka netrvala ani rok. Pemberontakové se vzdali a byli popraveni na 100. výročí bitvy s králem Mäyem XVI. To byla, pro nás, co žili v lese nedůležitá bitva, ale pro království to byla osudová bitva, která úplně změnila význam města. Král Mäy XVI. byl v té době takový Bůh. Nikdy ho nikdo neporazil. Až do roku, uh, myslim, že to bylo 920, kdy král Pasterro X. vytáhl proti Mäyovi. Mäy nebyl připravený a tak podlehl nájezdům hrdých Pasterranů. 1020, jak už jsem řekl, se slavilo 100. výročí Pasterr-Mäyovské války, a už za tři dny se bude slavit 300. výročí. Teď vládne král Kisar IV. Jeho děda Kaisar I. byl významný král. O tom vám taky povim. Bylo to ještě malé mimino, když mu císařská rada, která trvala na tom, že žena na trůně způsobí jen problémy, nasadila korunu. Žil v Nokoru, ale v tu dobu samozřejmě nevládl. Vládla za něj jeho inteligentní matka, proti které stála celá císařská rada. Ale čas plynul jako voda a ona nežila věčně. Po deseti letech zemřela na chřipku a na její místo nastoupil nezletilý hlupák. To byl právě Kaisar. Dával rozkazy, které mu poradila již zmiňovaná císařská rada. V císařské radě byli samí debilové, když to tak řeknu. Byli to prostě hlupáci větší, než sám Kaisar. Po mnoha letech špatné vlády si našel přítelkyni a tu si vzal. Byla to mladá dívenka. Dcera krále z Biko, blízko velké Severní zdi, která rozděluje Nokoru a Biko. Pationa II. to byla. Dostala jméno podle její matky, ale to je v této chvíli vedlejší. Tak se tedy vzali a ona dala Kaisarovi krásného syna. Pojmenovali ho podle otce Kaisara. Byl to Kisar. Ale hned po porodu Pationa zemřela. Přeci jen to byla opravdu mladá asi sedmnácti letá dívka a byla moc slabá po své matce, která jí také zemřela po porodu. Kaisar byl z její smrti zdrcen. Díky Kisarovi se naštěstí udržel na živu. Byl jí tak podobný. Kisar rostl a rostl, až z něj byl statný muž. Začal se učit lovit a chodil s otcem a jeho četou na lov. Pak nastala velká válka Nokoru a Aviaru. Král Zoltan z Aviaru zvítězil a vzal Kaisarovi a jeho synovi Kisarovi všechno zlato, které měli. Po deseti letech Kaisar vyhlásil Zoltanovi válku, kterou vyhrál a všechno zlato si vzal nazpět. Pak ale ochořel a zemřel. Ale ještě před smrtí byla opět válka s Pemberontaky. Ale Kaisar se nevzdal a bojoval do posledního dechu a Kisar taky. Pak už se Pemberontakové nikdy neukázali. Král Kaisar byl sice blb, ale jako jediný císař bránil Pemberntakům obsadit a zničit Nokoru za cenu svého života. Kisarovi se pak narodil syn Kisar IV. A ten teď vládne. Podle toho, že Nokoru ještě pořád stojí, asi dobře,“ zasmál se.
Pastelově modré mraky, které zakrývaly zlatou korunu jménem Slunce, se nám prostíraly nad hlavami, jako by čekaly, až nás budou moci uhodit svými silnými blesky. Les pomalu řídnul a cesta se začala rozšiřovat. Na zemi byly vidět prohlubně od hubených kol vozů, taženými koňmi, jejichž kopyta zanechávala na zemi rýhy ve tvaru podkov. Před námi se začaly rýsovat věže království. Odpolední vánek pohupoval větvemi stromů. I poslední strom zmizel a okolo nás byla velká pole poseta zlatavým obilím, žíhané velkými rudými brouky. Po polích následovaly zelené pastviny, které hostily koně na jedné straně cesty, na druhé velká stáda krav. Na levé straně kousek od ohrady se tyčil holubník a vede něj velká zelená stodola, kterou spojovala s malým náměstíčkem, uprostřed mramorová kašna na jejím vrcholu kentaur, kamenná cestička, ohraničena záhonky zářivě růžových květin. Velké panství se pomalu ztrácelo z našeho dohledu a blížil se opět hluboký les. Bránou do hlubin lesa, provoněného čerstvým vzduchem s příměsím smůly, která vytékala z každé štěrbiny stromů, byly jen dva vzrostlé stromy se zelenými listy a mechem na jménech.
„Tenhle les patřil Pemberontakům. Byl neobyvatelný. Jediné zvíře tady nežilo, ale pak sem nakráčel Kaisar a vybil všechny Pemberontaky. Zase se sem vrátil život,“ okomentoval Shiki, když nad našimi hlavami zašustily větve stromu, mezi kterými se prohnala malá veverka.
Po naší pravici les řídnul a měnil se v mýtinu, na které rostly jen malé keře. Mýtina se zdvihala a měnila na vysokou horu, jejíž vrchol zdobila bílá sněhová čepička. Pob-Zeb se nám ukázala v plné kráse. Napojili jsme se na rušné náměstí, na kterém probíhal velký trh.
Ve shluku hluků jsem zaslechla volat prodávající: „Ryby! Kupte čerstvé ryby!“ nebo „Nejlepší zelenina! Čerstvá zelenina ze zahrady!“ a taky „Maso a sýry! Ručně zpracované maso a sýry!“. Nikdy jsem nebyla na trhu, tudíž mě zaujal každý stánek, kolem kterého jsme prošli. Zastavila jsem se u stánku se stříbrnými řetízky a amulety.
„Kolik stojí?“ Zeptala jsem se starší ženy, která stála za pultíkem.
„1000 coulů,“ odpověděla vlídně stařenka a pokračovala, „jsou z nejkvalitnějšího stříbra, zpracovaného horskými trpaslíky. Jsou ze stříbra, vytěženého ze srdce hory Sören. Ten amulet, na který se koukáte, má úchvatnou historii. Ten kámen se změní v rubín, pokud jej bude nosit někdo hoden vlády. Princ Reizo ho dostal od otce jako dar, který též dostal od svého otce. Jenže princi Reizovi se na krku nezměnil v rubín a tak ho vyhodil. Má dcera ho našla a dala mi ho, ať ho prodám.“
„Je překrásný,“ rozplynula jsem se.
Shiki se vedle mě zastavil a hodil po mě vážný pohled. „Jestli se ti líbí, tak ti ho koupím,“ začal vytahovat objemný měšec peněz.
„Nebuď blbej. Je moc drahý,“ zašeptala jsem mu, aby mě žena neslyšela.
„Ale prdlajs. Cetky z cest se vždy hodí. Alespoň si vzpomeneš na mě, jak jsem ti to nutil,“ usmál se a otevřel měšec s penězi.
Nestačila jsem nic říct a už jsem držela amulet v ruce. Žena se na mě usmála a popohnala mě pryč, abych nezacláněla a nestínila jí zboží. Pomalu jsem se vydala za kluky, kteří se obratně vyhýbali všem lidem na trhu.
Z náměstí vedlo několik cest. „Touhle cestou,“ ukázal na cestu po naší levici, „se jde do srdce Nokoru. Je to nejrušnější místo. Tenhle trh je po tom místě druhý nejrušnější.“ Usmál se a pokračoval. „Tahle cesta,“ ukázal na prostřední, poměrně temnou cestu, „vede do obytné části Nokoru. Bydlí tam ale jen starousedlíci, takže nikoho z tohohle trhu bychom tam nepotkali. A tudy se vydáme my,“ vykročil na pravou stranu a napojil se za vůz s dřevěným nábytkem. Okolo nás se tyčily vysoké domy. Obchody a hospůdky byly naplněné k prasknutí a řev zákazníků se rozléhal po celé ulici. Před námi se otevřelo velké náměstí, uprostřed s vysokou sochou znázorňující muže, v pravé ruce držící obrovský meč. Podívala jsem se na Shikiho, ale on jen s úsměvem kývl směrem k velké zlaté bráně.
Prošli jsme zlatou branou, která vykazovala dlouhou ochranu království. Okolo nás se ve větru houpaly visuté mosty, vedoucí do různých částí velkého kamenného hradu. Pod mosty rostla zeleň, mezi kterou se klikatily cestičky, ohraničeny maceškami, tulipány a sedmikráskami, které hráli všemi barvami. Stále jsme šli po nejširší uličce a obdivovali krásu zahrady, popravdě to byla jen tráva a pár kytek, až jsme došli k hlavnímu vchodu, před nímž stoupaly čtyři schody, na každém z nich stál strážný čelem k nám.
„Zdravím. Jsem nový lučištník prince Reiza,“ řekl Shiki a ohlédl se na nás. „ To je můj doprovod. Oba jsou šermíři. Třeba se boudou hodit.“ Zasmál se.
Strážný zvedl jedno obočí a pak se otočil na své společníky, z nichž jeden vešel velkými dveřmi do hradu. Chvíli se nic nedělo, ale když se stráží vrátil a přivedl s sebou muže oděného do snobského oblečení, vešli jsme také do hradu. Mladý sluha nás povýšeným hlasem seznamoval s pravidly hradu a mluvením před králem a jeho syny.
„Zde,“ zastavil před velkými ručně vyřezávanými dveřmi, „se prosím upravte a umyjte, než vkročíte do královského sálu. Šaty z almar si vyberte, jaké chcete.“ Informoval nás a pomalu otevřel dveře.
„Vy jste nás čekali, nebo to tu máte připravený, kdyby náhodou,“ zavtipkoval Toru a vešel do pokoje.
Snobský sluha nehnul ani brvou a odešel.
„Příjemný muž,“ Toru zamhouřil oči a sundal si bundu, kterou hodil na velkou postel a vydal se k jedné z almar. Otevřel naoranžovělou almaru a zarazil se. „Tyhle budou asi pro tebe Katano,“ sundal jedny šaty z ramínka a s překvapeným výrazem se na mě otočil. Budeš v nich vypadat jako princezna. Sexy princezna, říkal výraz v jeho tváři.
Šaty dlouhé až na zem, rudé jako růže a překrásné jako západ Slunce nám vyrazili dech. Mě však zaujali mnohem více vesnické šaty. I přes to, že vypadaly jako šaty sedlákovic dcerky, byly ušity z nejhebčích a nejlehčích látek. Hnědé dlouhé šaty posety několika diamanty.
Sundala jsem šaty z ramínka, „pánové, jestli mě omluvíte. Půjdu se umýt a připravit na rozhovor s veleváženým králem Bůh-ví-jak-se-jmenuje,“ zabouchla jsem za sebou dveře do koupelny a přešla ke zlaté sprše. Nakrčila jsem nos a otočila pozlaceným kohoutkem, z něhož začala vytékat horká voda.
Sedla jsem si do vany plné vody, z její hladiny stoupal velký dým páry. Pomalu jsem se sunula do vody celá. Hluboce jsem se nadechla a ponořila se. Začala jsem se topit ve svých myšlenkách ohledně cesty, ohledně snu, který jsem měla, ohledně vzpomínek. Všechno mě zatěžovalo. Pomalu jsem stoupala na hladinu, až se mi vynořil obličej. Začala jsem dýchat. Pomalu, vyrovnaně. Vypustila jsem všechny nežádoucí myšlenky do vody a otevřela oči. Opřela jsem se zády o zlatou stěnu vany a na dlaň nanesla malé množství perleťového mýdla. Malé bublinky mě šimraly na těle, když jsem je splachovala vodou. Další várku mýdla jsem nanesla na vlasy. Opět jsem se ponořila pod vodu.
„Krásko,“ ve dveřích stál Shiki a se zájmem mě pozoroval.
„Bože, Shiki,“ přitáhla jsem si kolena k hrudi a pevně je objala, aby mě nevykoukal. „Nemůžeš alespoň zaklepat, než vejdeš?!“ Okřikla jsem ho.
„Já klepal, ale neodpovídala jsi. Bál jsem se, že se něco stalo.“ Vykrucoval se z problému a popošel ke mně blíž.
Zabalila jsem se do ještě většího klubka, ale on se stále přibližoval. Začal si rozepínat knoflíky u košile. Zakryla jsem si oči, zase násilně. Sedl si naproti mně a natáhl se pro mýdlo, takže se svou hrudí otřel o má kolena. Už zase je nahej. Proč mi to dělá. Asi zčervenám a proměním se v rajče. Bude se mi smát. Zasténala jsem v hlavě a pomalu jsem si odkryla oči. Jediným gestem mi naznačil, abych se otočila. Opatrně, abych nic neodkryla, jsem se otočila. Odhrnul mi vlasy ze zad. Pomalu mi na ně začal po malých vrstvách nanášet mýdlo.
„Byl tu sluha a říkal, že pro nás přijde služebník prince Reiza, u kterého se máme stavět jako první,“ ohlásil Shiki a nepřestával mýt má záda.
Naštvaně jsem se ohlédla přes rameno, „to není důvod, abys mi sem lezl a myl mi záda.“ Zamračila jsem se na něj a zároveň jsem doufala, že nepřestane, protože mi to bylo vážně příjemné. Odreagování od problémů s otcem a jeho zvířecími poskoky bylo nesmírně důležité jak pro mě tak pro mé okolí.
„To máš sice pravdu, ale chtěl jsem využít tu chvíli, kdy jsem o samotě. Toru si dává dvacet.“ Oznámil a zvedl se.
Zavřela jsem oči a čekala, až se změním v rajče, ale on mi jen zaklepal na rameno a nastavil mi ruku. Pevně jsem jeho ruku stiskla a zvedla jsem se. Podal mi ručník a popravdě mě velice překvapilo, že se na mě ani jednou nepodíval. Omotala jsem okolo sebe ručník a pomalu se k němu otočila. Koukal se jinam. A červenal se. Jeho dlouhé vlasy odkrývající jen špičky uší s náušnicí mu sice obličej skrývaly, ale jeho červenající tváře by si všiml i slepý.