Kapitola 6
Princ a kočka
Oblékla jsem si hnědé šaty, překvapena tím, jak dobře mi padly. Vyšla jsem z koupelny a zamířila k pokoji, kde se strojili kluci. Jemně jsem zaklepala na dveře a pomalu je otevřela. Stál tam Shiki. Jen v elegantních černých kalhotách a šedých kožených botách. Bez trika. Silné ruce, navazující na široká ramena měl volně svěšené podél těla. Levou rukou si prohrábl vlasy. Všiml si mě a pomalu se otočil. Zaujaly mě jeho lopatky. I přes to, že je to úchyl, mám chuť po něm skočit. Problesklo mi hlavou. Nevědomky jsem se kousla do spodního rtu. Jeho temné oči bedlivě pozorovaly mé rty a s každým jeho nádechem se mu rozechvěly.
„Potřebuješ něco?“ Prolomil ledy trapného a vzrušujícího ticha.
„Vlastně jsem jen přišla oznámit, že jsem připravená.“
Obrátil se na posteli spícího Tora a usmál se. „Tak to abychom ho probudili,“ zasmál se a popošel k němu. „Šípková Růženko, vstávat. Nechtěj, abych tě začal líbat.“
„Neříkej mi Růženko. To jméno mě fakt nerajcuje,“ otočil se na bok a hlasitě vydechl.
Shiki se zvedl, obešel postel a klekl si na zem do úrovně jeho hlavy. Našpulil rty a dal mu pusu. Toru v tu chvíli otevřel oči a škubl sebou, takže láskyplný polibek mu skončil na bradě. Shiki naštvaně zasténal a zvedl se. „Když jsme u těch rajcovných jmen, jaký se ti líbí?“ Zaskřehotal Shiki a zazubil se.
„Všechno kromě Růženky.“
„Gertrúda.“
„A Gertrúdy.“
„Hildegarda.“
„A Hildegardy a Radmily a Zdislavy. Doufam, že ti to stačí. Jestli ne, rád budu pokračovat.“ Posadil se a nevšímaje si mě si sundal triko. Sakra Toru. Ty se teda nezdáš. Pod těma špičatýma ušima se skrývá sexy kluk. Zvedl se, prošel kolem mě a loktem se otřel o moje rameno. Jsem fakt malá. Pomyslela jsem si. Nebo on moc vysoký. Sáhl do skříně pro černou košili, kterou hodil Shikimu a pro sebe si vytáhl popelově šedou. Oba si pečlivě zapínali všechny knoflíky a zastrčili si ji do kalhot. Shikiho košile obtahovala jeho hrudník a břišní svaly, kdežto Torova košile byla volná, přesně do příležitosti boje. Toru si prohrábl krátké černé hnízdo a nasadil si pásek s mečem v tmavě modré pochvě. Vyšel ze dveří, kde čekal na mé poměry vysoký a na Toruho poměry malý blonďatý chlapec asi v mém věku s kočičími oušky posazenými vysoko na hlavě.
„Princ Reizo vás už očekává,“ řekl hlubokým mužným hlasem. „Jsem jeho služebník Yuki.“
„Ha. Služka. To sedí.“ Zasmál se Toru a ukázal mu na uši. „Co jsi zač. Vlkodlak?“
„To jsou kočičí uši, ty debile,“ okřikla jsem ho.
Yuki na mě s vděkem kývl a vykročil.
„Hele, můžu mít takovou divnou otázku?“ Docupitala jsem k němu. Když kývl, řekla jsem: „Můžu si šáhnout na tvoje uši?“
S trhnutím se zastavil. „Co prosim?“
„Slyšel si dobře. Miluju kočičí uši, jak jsou heboučký a ňuňovatý.“ Rozplývala jsem se a objala jsem se, jako bych objímala plyšového medvěda.
Usmál se. „Tak jo,“ klekl si přede mě tak, že měl hlavu na úrovni mých prsou. Chytil mě za boky a přitáhl si mě k sobě.
Pohladila jsem jeho levé ucho velké jako má dlaň a začala mnout špičku mezi palcem a ukazováčkem. Zavřel oči a natočil hlavu tak, abych podrbala i pravé ucho. Chvíli si užíval odreagování od povinností, ale pak opět nahodil neutrální a trochu nafrněný pohled a narovnal se.
„Tak,“ odkašlal si a usmál se na mě.
To je takový slaďoušek. Nejradši bych ho podrbala na bříšku a ňuňala se s ním. V tom smyslu zvíře a pán. Ne kluk a holka. Vysvětlovala jsem sama sobě a opětovala jsem mu úsměv.
„Teď bychom už vážně měli jít za princem. Jinak on přijde sem a to bude jiná kaše.“ Vykročil a rychle prošel kolem našeho pokoje.
Dveře, které vedly do princova pokoje, byly vyřezávané z černého dřeva. Byly na nich obrysy velkých koček, které lovily malé laně, orli, kteří se vznášely nad těmi velkými kočkami a po stranách rostly vysoké stromy, které se plynule měnily ve vzdálený les, uprostřed kterého se tyčila veliká skála. Yuki vzal za zlatou kliku a pomalu za ni zatáhl. Dveře se pomalu bez jediného vrznutí otevřely.
„Už jsem si myslel, že jste se ztratili,“ princ k nám seděl zády na tmavě hnědém otáčecím koženém křesle. Pomalu se otočil, ale nevěnoval nám pozornost, protože si zrovna čistil nehty dýkou, která byl o něco menší než jeho dlaň.
„Omlouvám se,“ řekl Yuki. „Slečnu zaujaly moje uši.“
„Co?! To neni pravda,“ překrucovala jsem pravdu a zkřížila si ruce na prsou, aby to vypadalo, že jsem sebevědomá.
„To je jedno,“ neobtěžoval se na nás jen podívat, „hlavní je, že jste tady. Ty jsi Shiki, že?“ Ukázal dýkou na Shikiho, ale stále si prohlížel nehty. Shiki jen kývl. „A co jsou zač ti dva? Měl jsem za to, že jsem do inzerátu psal jednoho lučištníka,“ opět začal dýkou čistit špínu pod nehty. Žádnou tam nemá. Je to princ.
„Ano. To je pravda. Jsem jejich doprovod. Ukážu jim cestu k mostu Gada a pak už si půjdou svou cestou.“
„Co jsi to řekl?“ Konečně se na nás podíval. „Zopakuj všechno, co jsi mi teď řekl,“ řekl zmateně a vykulil oči.
„Jsem jejich doprovod. Ukážu jim cestu k mostu Gada a pak…“
„Počkej,“ zastavil ho a prudce se zvedl z křesla. „Proč chce jít ňáká holka a divnej modrookej týpek do lidskýho světa?!“
„Zdrhají… Totiž,“ odkašlal si, „utíkají před jejím otcem. Je to král titánů. Kronos,“ přiblížil mu situaci Shiki a trochu poodstoupil, protože se princ začal přibližovat. Shiki svěsil uši a začal schovávat hlavu mezi ramena. Vykuloval na prince šedé oči. Jeho pohled trochu připomínal vyděšeného psa. Ten je tak rozkošný.
„Takže ty mi tvrdíš, že pokud tihle dva bambulové okamžitě nevypadnou, tak titáni zaútočí na můj zámek a můj lid?“ Zvedl jedno obočí a udělala ještě jeden krok k Shikimu, který už měl hlavu zaraženou mezi rameny.
„Ne. Oni nevědí, že jsem tady. Jediný co ví je, že jsem prošla mostem Akwa. Ale ten vede i do Šedozemě a do mnoha dalších míst,“ stoupla jsem si před krčícího se Shikiho a koukala se do očí princi. Páni, je fakt vysoký. A taky pěkně voní. Řekla jsem sama sobě a podívala se mu do hnědých očí. Dlouhé tmavě rudé vlasy mu sahaly až k loktům. Neposlušná ofina mu zakrývala jedno oko, a proto trochu pohodil hlavou.
„No dobrá. Jestli tvrdíš, že nemaj šajna, že jste tady, pak jste tu vítáni,“ zacouval zpět k židli a sedl si. „Za chvíli bude rodinná večeře a byl bych rád, kdybyste se jí zúčastnili,“ zasmál se, „ale tyhle šaty,“ ukázal na hnědé venkovské šaty, „se na to moc nehodí. Dovol, abych ti vypůjčil šaty, které měly být pro moji snoubenku.“
„Co? Ne. To nemůžu přijmout,“ odporovala jsem.
„Musíš. Nebyla to otázka.“
Večerní róba, bílá jako sníh, sahala až na zem. V doprovodu prince Reiza jsem pomalu kráčela do velké jídelní síně, kde už na mě čekal Shiki a Toru.
„Princ Reizo přichází,“ zaznělo hlasité cvaknutí hole.
Princ Reizo mě chytil za ruku. „Prosím, chovej se jako má snoubenka. Rodině jsem ještě neoznámil, že mě má snoubenka opustila.“
„Proč?“
„Později vám to řeknu. Ještě jak se jmenujete?“
„Katana,“ usmála jsem se na něj.
Opětoval mi úsměv. „Jsem Reizo. Ale to už jistě víte,“ nastavil ruku, abych mu podala svou. „A ještě něco. Tykej mi, prosím. A jestli tě to neurazí, taky ti budu tykat.“
Kývla jsem a pevně stiskla jeho velkou ruku. Má silný stisk. Zajímalo by mě, co dělá. Zapřemýšlela jsem a vykročila za ním.
Celý sál se na nás ohlédl. Toru a Shiki, kteří už byli na svých místech, na mě a Reiza vykulovali oči.
„Je překrásná,“ Shiki se naklonil k Torovi.
„Ani nevíš,“ přitakal Toru a nepatrně se usmál.
Já a Reizo jsme pomalu kráčeli mezi davy návštěvníků, kteří na nás upíraly pohled.
„Matko. Otče,“ na každého z nich postupně kývl a s přehlédnutelným úsměvem mě představil, „toto je Katana. Má snoubenka.“
„Zajímavé jméno. Zní opravdu divoce,“ jeho otec, král, na mě hleděl s jistou nechutí, ale královna vypadala zcela spokojeně.
„Ano. Je trochu divočejší než jiné císařovny, ale za to lepší manželka. Nemám pravdu,“ Reizo se na mě otočil, ale jelikož jsem si všímala Shikiho a Toruho, tak jsem přeslechla otázku a trochu neokázale jsem ze sebe vyloudila tlumené ‚ano‘.
Komentáře
Přehled komentářů
Vážně se mi tento příběh moc líbí, už se nemůžu dočkat dalšího pokračování! :D
Skvělé
(Renata , 4. 11. 2016 16:46)